The Whitest Boy Alive: „A někdy z toho vyleze něco skvělého...“
V souvislosti s pondělním koncertem indie-popové kapely The Whitest Boy Alive v Paláci Akropolis se redaktor Robert Candra telefonicky spojil s jejich basistou Marcinem Özem. Berlíňan Öz je mimo angažmá ve striktně neelektronických TWBA známý hlavně jako DJ, vystupující pod aliasy Highfish nebo Marcus Kozlowski.
Když vezmu v potaz tvoje (a do jisté míry i frontmana TWBA Erlenda Oye) zázemí v elektronické hudbě a djingu, je trochu překvapivé, že TWBA se vlastně od počátků vydali cestou čistě neelektronických živých nástrojů a klasické pop/rockové sestavy. Jak k tomu došlo? O TWBA se přitom všude píše, že původně šlo o elektronický taneční projekt...
Začali jsme v době, kdy elektronika byla prostě cestou, jak produkovat hudbu. Každý kolem mě a Erlenda to tehdy dělal takhle (samozřejmě kromě jeho Kings of Convenience). On taky udělal elektronické album Unrest. Na začátku jsme měli nějaké písničky, takže bylo přirozené je nahrát v našem berlínském studiu – a všechno to byla elektronika. Ale v momentě, kdy jsme byli požádáni, abychom tu hudbu předvedli naživo, uvědomili jsme si, že to takhle nechceme. Být na pódiu jen s počítačem a automatickým bubeníkem se nám nezdálo být tak vzrušující. Hledali jsme jiný způsob, jakým by ty písně mohly fungovat. Bylo dost na ráně vyměnit kompjútr za bubeníka a já začal hrát na basu. Udělali jsme ty skladby napsané na počítači „stage-compatible“... (smích) Hudba zůstala stejná, tedy – samozřejmě zní jinak, když je hraná živými muzikanty na klasické rockové nástroje, ale její základní vibrace zůstala taneční. Myslím, že to uvidíš, až se na nás přijdeš podívat naživo.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Pozvánku na pražský koncert The Whitest Boy Alive
A ani po dvou albech vás nikdy nenapadne zakomponovat do zvuku TWBA aspoň nějaké elektronické elementy? Nechybí ti elektronika ani trochu?
Daniel (Nentvig) hraje na klávesy. Dělá to ale poctivě, takže ačkoli to někdy tak může znít, není to naprogramované, všechno jede živě. To je na naší kapele to zvláštní, všechno je živé. Naše hudba nepotřebuje žádné naprogramované elementy. Nikdy jsem necítil, že by mi něco chybělo. Přemýšleli jsme, že bychom si pořídili možná druhé klávesy, ale i ty by musely být hrané živě.
Jaký druh koncertů hrajete nejradši – kluby? Open airy? Na vašem myspace je i záznam z pouličního koncertu...
Já osobně mám nejradši naše vlastní koncerty. Tedy ty, kde jsme headlineři. Ti, co přijdou, jsou naše publikum, které chce vidět nás. Samozřejmě i hraní na festivalech je zábava. Obvykle nás tam vidí mnohem víc lidí, a ti, kteří nás neznají, mají šanci zjistit, co jsme zač. Ale stejně, hrát pro svoje vlastní publikum je intimnější a lepší.
To asi vysvětluje, proč do Prahy přijíždíte bez předkapely. Nebo se bojíte, aby vám někdo „neukradl show“?
(smích) Ano, možná. A taky neznáme zas tak moc kapel, které bychom rádi vzali s sebou. A navíc logistika turné je prostě nejsnazší, když jsme to jen my čtyři.
Co se týče logistiky, bydlí Erland pořád v Berlíně? Jak se vůbec scházíte kvůli skládání a zkoušení písní?
Dobrá otázka. Je to problém. Erland se přestěhoval zpátky do Bergenu na konci roku 2006, od té doby jsme vlastně nezkoušeli. Nový materiál skládáme a zkoušíme hlavně na zvukovkách při turné. A jednou za čas se sejdeme v Mexiku, kde jsme si postavili studio a nahráli druhé album, strávíme tam nějakou dobu, hrajeme, skládáme, cvičíme. Ale jinak vlastně nezkoušíme... (smích) Jsme vždycky před koncertem tak natěšení, že se bojíme, že ten nejlepší moment proběhne už při zvukovce a my ho pak už při koncertě horko těžko zopakujeme. Takže to necháváme až na samotné vystoupení. A někdy z toho vyleze něco skvělého. Mezi turné se třeba vůbec nevidíme, a když se pak sejdeme, jsme velice nadšení. A někdy z toho vyjdou opravdu kouzelné momenty. Někdy to samozřejmě dopadne i opačně. (smích)
