V Katedrále sv. Víta zazní Requiem Antonína Dvořáka
Mimořádné a vrcholné dílo konce 19. století, Dvořákovo Requiem, rozezní katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. Dílo provede v úterý večer Severočeská filharmonie Teplice, sólisté a Pražský katedrální sbor pod taktovkou ředitele kůru a hlavního varhaníka katedrály sv. Víta Josefa Kšici.
Spolupráci s velkým orchestrem považuje Kšica za inspirující a navíc velká skladba, jakou je Dvořákovo Requiem, velký orchestr vyžaduje.
„Pracoval jsem už s mnoha muzikanty, prošel jsem i několika sbory – Pražským filharmonickým, Kühnovým smíšeným – a dostal jsem zde velkou praxi. Když jsme před dvěma lety dělali Mozartovo Requiem, spolupracoval jsem s komorním orchestrem Antiquarius, ale toto dílo potřebuje velký orchestr a teplická filharmonie je příhodná, jsou to velmi disciplinovaní hráči,“ pochvaluje si Kšica.
Ředitel kůru a hlavní varhaník katedrály sv. Víta Josef Kšica zve v Odpoledním Radiožurnálu na Dvořákovo Requiem
Akustika svatovítské katedrály podle něj podtrhne mystiku skladby. Podle dozvuku se musí zvolnit tempa, více se musí členit melodie. Akustika se také změní, když přijde obecenstvo.
Requiem Antonína Dvořáka patří mezi velké vokálně-instrumentální skladby, trvá přes hodinu a půl a probíhá bez pauzy. „Po sekvenci Dies irae – Den hněvu – následuje taková malá pauza třeba na přeladění a pokračuje Ofertoriem,“ upřesňuje Kšica.
Skladatel na něm pracoval asi deset měsíců v roce 1890. V té době už měl za sebou slavnou Mši G dur, Stabat Mater, Svatou Ludmilu nebo Symfonii G dur a Requiem pojal jako zamyšlení nad životem a osudem.
„Měl mnoho dětí a mnoho dětí mu také zemřelo, takže měl velké prožitky. V tomto díle použil skrytý pětitónový motiv osudu, který vidíme i u jiných skladatelů,“ upozorňuje Kšica.
V Českém muzeu hudby je otevřena výstava o Antonínu Dvořákovi u příležitosti 170. výročí jeho narození.
