Vysoká intimní hra Hanne Hukkelberg
Už dlouho jsem se na koncertě necítil tak rozpačitě, jako na začátku premiérového českého vystoupení norské písničkářky Hanne Hukkelberg v pražském Paláci Akropolis. Místo vícečlenné kapely totiž na velké pódium přišla samotná Hanne a spustila podklady otvíráku Midnight Sun Dream z poslední desky Blood From A Stone z přistaveného notebooku.
I když se poté pevně chytla kytary, první myšlenka byla, že tohle snad nemá tak dobrá muzikantka zapotřebí.
U elektronických kapel se, pravda, halfplayback používá a nikomu to nevadí, u autorky hudby postavené především na akustických instrumentech takový krok v první chvíli trochu zabolí. A skrze trochu rezervovaný potlesk po odehrání první trojice skladeb jsem navíc nabyl dojmu, že v tom nejsem sám, kdo byl v úvodu jinak sympaticky zaplněného Paláce Akropolis lehce zaskočen.
První zlom přišel při přechodu Hanne od kytary ke klavíru, který písničkářka evidentně ovládá mnohem suverénněji. Ubylo předtočených základů a náhle se před námi objevil hudebník, který si vystačí sám se sebou a nemá potřebu předtočenými vícehlasy dobarvovat koncert do „celokapelního" vyznění. Správně zvolený playlist v polovině vystoupení začal preferovat pomalejší polohu tvorby její tvorby. Snivá Bygd Til By, jediná otextovaná v norštině, byla pak definitivní pozvánkou pro nerozhodnuté. Do té doby zaškrcený směnný obchod energie začal konečně pracovat na plné obrátky.
Hanne, jak už sama naznačila v rozhovoru v naší Odpolední session, preferovala v playlistu skladby z poslední desky Blood From A Stone, přesto několik ukázek z prvních dvou řadovek také zaznělo. Výsledná křehkost sólového vystoupení byla dána jak její přirozenou plachostí, tak i požehnaným stavem, který jen zvýraznil intimitu pražského vystoupení.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Hanne Hukkelberg z Odpolední session
Přesto bych se rád přimluvil za to, aby příště Hanne přijela s doprovodnou kapelou, nebo aby na sólovém vystoupení omezila roli playbacku na nezbytné minimum. Přeci jen krom uhrančivého hlasu nevládne tak instrumentální bravurou jako například Imogen Heap, která v Praze letos také vystoupila. Konec dobrý, všechno dobré, zní jedno pořekadlo. Hanne hrála se sebou i s námi vysokou hru, a přes rozpačitý začátek ji nakonec uhrála do vítězného konce. Ale.....