White Lies: s deskou jsme moc spokojeni
White Lies jsou velkou hvězdou. Poznáte to nejen podle vyprodaného Lucerna Music Baru, ale také podle toho, kolik času vám manažerka umožní se zpěvákem Harrym McVeighem hovořit. Pavlu Zelinkovi se podařilo sympatickému frontmanovi položit celou desítku otázek, pak už dostaly přednost desítky telefonátů německých žurnalistů.
Ve vaší biografii čtu, že základ White Lies byl položen na písničkách, které byly mimo rámec vaší předchozí kapely Fear Of Flying. Co tedy Fear Of Flying hráli?
Když jsme hráli jako Fear Of Flying, tak jsme byli opravdu velmi mladí. Snažili jsem se hrát muziku jako kapely, které jsme tenkrát měli rádi. To znamená takový indie pop, nic převratného, spíš naopak. Dobré věci jsme začali psát až poté, co jsme přestali koukat druhým přes rameno a začali psát sami za sebe.
Takže žádná z těch písniček není k použití do budoucna?
Ne, to ne. Takhle kapitola nebyla špatná proto, abychom se naučili mechanismy okolo fungování kapely, ale tehdejší pokusy o písničky bych už nechal v klidu spát.
S první deskou jste hned dosáhli první prodejní příčky – mety, o kterou se tisíce kapel snaží celý život. Nevzalo vám to trochu elán do další tvorby?
Je pravda, že lepší start jsme si opravdu nemohli přát. Dostali jsme se ihned do povědomí fanoušků a ti nám svou přízní otevřeli dveře k zajímavým nabídkám na hraní po celém světě, navíc s výbornými kapelami a na největších festivalech. Všechno jsme měli prozatím vcelku jednoduché. Jo, byl to dobrý začátek.
To je pravda. Někdy se ale vyplatí budovat kariéru po menších krůčcích. Spousta kapel, které zazářily s první deskou, posléze rychle vyhořela.
To máš naprostou pravdu. Možná to z tvého pohledu tak nevypadá, ale i my jsme se na první příčku nevyhoupli jedním velkým skokem, ale k té metě jsme se propracovali postupnými kroky. Umístění na prodejním žebříčku ti navíc nikdy nezjeví celý příběh, který je za prodejními výsledky. Například naše nová deska je v mnoha žebříčcích v Evropě lépe umístěná než náš debut, a to je přesně to, o co jsme se snažili – více na sebe upozornit za hranicemi britských ostrovů. Myslím, že je těch cest, kudy se pohnout a stoupat výše, ještě mnoho.
Po vydání desky jste začali hodně koncertovat. Ameriku jste projeli spolu s Kings Of Leon, Evropu o rok později po boku Muse. Co vám dalo být součástí tour tak velkých hvězd?
To nás naučilo opravdu hodně. Poprvé před Kings Of Leon ještě s Coldplay. Přiučili jsme se hodně o tom, jak hrát pro velké publikum, jak ho zabavit. A také jak koncert připravit po technické stránce (světla, zvuk), zpropagovat atd. Prostě jsme měli výbornou školu o všech těch nezbytných součástech, které velký koncert dělají úspěšným. Asi nejvíc jsem si užili koncertování s Kings Of Leon. Rád vzpomínám na společné soustředění před turné. Byla s nimi opravdu legrace.
Někde jsem četl, že bys chtěl být s White Lies v budoucnu právě tak velkou kapelou jako Kings Of Leon...
Jo. Myslel jsem hlavně ten způsob, jakým toho dosáhli. Ty jsi před chvílí mluvil o budování kariéry postupnými kroky a příběh Kings Of Leon je přesně ten případ, který mně přijde zdravý a přirozený. Popírá navíc klasické schéma – dobrá malá kapela – růst – čím dál tím nudnější budoucnost. Budu šťastný, když se nám jejich příklad podaří následovat.
Četl jsem report v magazínu Q z vašeho vystoupení v Monterrey v Mexiku. Koncert byl asi výborný, ale ty okolnosti okolo – boj drogových mafií, vraždy za bílého dne... Zažili jste během svého cestování další podobné chvíle?
Je pravdou, že jsme v loňském roce koncertovali hned na několika místech, která jsou považovaná za nebezpečná, ale osobně jsme se nikdy v nebezpečí necítili. Včetně onoho zmiňovaného koncertu v mexickém Monterrey. Moc si vážíme návštěvníků, kteří na ten koncert přišli, protože jsme na místě zjistili, jak jsou ulice města za tmy nebezpečné. Ale když vzpomínám dál, tak ani v Sao Paulu, ani Santiagu de Chile, ani v Moskvě, což jsou všechno města, která nejsou brána za nejbezpečnější, jsme se necítili špatně, nebo dokonce v ohrožení.
Když tedy přijdou další nabídky z Mexika, tak neodmítnete?
Vůbec. Navíc my hráli v Mexiku tři koncerty. Kromě Monterrey ještě v Mexico City a v Guadalajaře. A všechny tři zastávky byly výborné. Pokud dostaneme nabídku se do Mexika znovu vrátit, určitě se nebudeme rozmýšlet, i když to přinese nějaké bezpečnostní riziko.
Jedna z vašich koncertně nejvděčnějších písniček Taxidermy není součástí ani jedné z vašich dlouhohrajících desek. Proč?
Protože na debutu už pro ni nebylo místo. Je to béčko singlu To Lose My Life (pouze vinylové verze navíc – poznámka autora). Máme radost, že se naše méně známé skladby stávají žádanými. Dnes ji ale nezahrajeme. Máme příliš moc materiálu z novinky, který musíme lidem předvést.
Od začátku, co se začalo mluvit o druhé desce, jste říkali, že Ritual bude znít jinak. Jak se vám to, alespoň podle tebe, když si dáš vedle sebe základní ideje a výsledek, nakonec podařilo?
My jsme s výsledkem spokojeni. Jsme přesvědčení, že deska zrcadlí vše, co jsme se během těch dvou let od vydání debutu naučili. Myslím, že se nám naše nápady podařilo dotáhnout do podoby, kterou bychom alespoň teď neměnili. Naopak, když desku s odstupem poslouchám, zatím jsem nepřišel na žádný moment, který by mě tahal za uši. Takže ještě jednou, jsme s tou deskou moc spokojeni.
