Zemřel černý dynamit Steve Reid (29.1. 1944 – 13.4. 2010)
Přiznávám od začátku: tohle je tak trochu osobní. Geniální jazzový bubeník Steve Reid byl jednou z nejvitálnějších a nejinspirativnějších osobností, jakou jsem kdy osobně poznal. A to jsem s ním – u příležitosti jeho pražského koncertu – strávil pouhé dva dny. 720262 V úterý 13. dubna, zrovna na můj svátek, zemřel v šestašedesáti letech na rakovinu.
Steve Reid se narodil v newyorském Bronxu, jako kluka ho učil John Coltrane, vystupovat a nahrávat začal už v sedmnácti: mimo jiné s Quincy Jonesem nebo Jamesem Brownem. Černí panteři a pročernošský nacionalismus ho v šedesátých letech přivedli do Afriky: mezi příznivci autentické i progresivní hudby bylo až snobsky výlučnou vizitkou, že hrál s nigerijským rebelem Felou Kutim. V sedmdesátých letech byl Reid nějaký čas zavřený: nechtěl jít válčit do Vietnamu. Vizionáři Sun Ra a Miles Davis – na svém posledním albu Tutu - pak dovádějí jeho biografii k dokonalosti.
V posledních letech Reid se věnoval působivé formě volné improvizace s nadaným elektronikem Kieranem Hebdenem (aka Four Tet). Reid, jeden z nejoriginálnějších bubeníků všech dob, ostatně v jednom z nedávných rozhovorů označil Hebdena za svého velkého hudebního spřízněnce. A právem: jen málokdy se vidí tak plodné a nadstylové spojení dvou individualit. Jejich čtyři společná alba - diptych The Exchange Sessions, Tongues a NYC – byly intuitivně koordinovanou smrští, v níž Hebdenovy chytlavé samply, hlukové plochy, smyčky, bublavé basové linky a analogové bzuky skvěle ladily s expresivním a fyzicky náročným stylem Reidovy hry na bicí.
Vzpomínám hlavně na to, jak Reid se svým mladším kolegou vzdávali na desce NYC konceptuální poctu tepající metropoli Ameriky: „Velké jablko" tu v napínavém mezigeneračním dialogu nabývalo podoby pulsujícího prostoru, neustále měnícího svůj tvar. Rytmické struktury někdejšího spoluhráče Ornetta Colemana mají až hypnotické kvality, ladící jak k funkovým rifům a svěžím akustickým melodiím, tak i abstraktní psychedelické hmotě.
Reidovo předloňské pražské vystoupení s Four Tetem v divadle Archa bylo – jistě nejen pro mě – jedním z nesilnějších koncertních zážitků v životě. Moc dobře si pamatuju na text kolegy Pavla Klusáka, který v něm sugestivně popisuje, proč po tomhle zážitku nemohl čtyři dny usnout. Ve svém hudebním zápisníku pro čtrnáctideník A2 přirovnal jejich souhru k prazvláštní partii: jako když „kulový blesk hraje šachy s počítačem“.
Černý blesk Steve Reid už sice není mezi námi, ale to neznamená, že by nás jeho osobnost a úžasná hudba nebudila ze sna.
