Zemřel zpěvák Pavel Bobek, ve věku 76 let podlehl těžké nemoci
Po dlouhé a těžké nemoci zemřel dnes v poledne populární rokenrolový zpěvák a gentleman české country Pavel Bobek. Bylo mu 76 let. Jeho zásluhou v Česku zlidověly písně hvězd Johnnyho Cashe nebo Krise Kristoffersona.
Pavel Bobek sice vystudoval architekturu, proslavil se ale hlavně jako průkopník tuzemského rokenrolu a country. Americkou hudbu si oblíbil bez ohledu na styl a nevyhýbal se ani blues nebo swingu.
Už jako dítě si prý rád zpíval v zahradním bazénu. „Domnívaje se, že jsem úplně chráněný před kýmkoliv, kdo by mě mohl poslouchat a vidět, tak jsem si tam zpíval. A moje rodiče to strašně překvapilo, protože oba byli velice muzikální a mrzelo je, že já nemám k muzice žádný vztah. Byli najednou šťastní, když mě tam slyšeli zpívat,“ vyprávěl.
Rokenrolu propadl Pavel Bobek během studií, kdy zpíval s fakultní skupinou FAPS. Později působil v takzvaném Studiu bigbeatové hudby a v divadle Paravan.
Ohlédnutí za životem a kariérou zpěváka Pavla Bobka připravila redaktorka Eva Rajlichová
V 60. letech zpíval dvě sezony s kapelou Olympic a v roce 1967 se stal s Country Beatem stálým členem divadla Semafor, kde působil až do roku 1990.
První singl mu vyšel v roce 1964, premiérové album s názvem Veď mě dál, cesto má o jedenáct let později. Jeden z jeho největších hitů byla píseň z repertoáru amerického zpěváka Kennyho Rogerse Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát, kterou česky otextoval Jiří Grossmann.
Zazpíval si s Cashem
Podle hudebního publicisty Josefa Vlčka byl Bobek jednou z klíčových osob ve vývoji české populární hudby posledních padesáti let. Byl jedním z prvních, kdo přinesli do Česka rokenrol, a byl i u počátků českého bigbeatu, jak se v Česku říkalo hudbě britského mersey soundu.
Pavel Bobek se narodil 16. září 1937 v Praze. Vystudoval architekturu na ČVUT. Na pódiích začal zpívat na konci 50. let. V šedesátých letech zpíval se skupinou Olympic, začal spolupráci s Country Beatem Jiřího Brabce a stal se členem divadla Semafor, kde působil 23 let. V roce 1980 získal Zlatou portu za zásluhy o rozvoj country. Letos ho akademici v rámci cen Akademie populární hudby uvedli do Síně slávy. Zemřel po těžké nemoci 20. listopadu 2013.
„Vlastně s Olympicem to tehdy tak nějak zformuloval,“ poznamenal Vlček. „A na začátku sedmdesátých let se stal jedním z prvních a nejpřednějších představitelů country. Pak do toho přišla ještě další důležitá věc – on tu country začal zpívat česky,“ dodal publicista.
Velkým vzorem Pavla Bobka byl americký zpěvák Johnny Cash. Na konci 70. let se spolu dokonce setkali – na americké ambasádě v Praze.
„Říkal jsem mu, že jsem sám také zpěvák a že dokonce jednu jeho písničku jsem tady zazpíval tak, že se stala docela populární. A on se mě ptal, která to byla. Tak jsem řekl Sunday Morning Coming Down. A on se tak zarazil – počkejte, to není moje písnička, tu složil Kris Kristofferson. Já jsem říkal – ano, to samozřejmě vím, ale vy jste ji proslavil. A on se tak usmál a pak řekl – to je vlastně pravda,“ vzpomínal.
Pavel Bobek si tehdy s legendárním Američanem také zazpíval. „Podíval se do místnosti, našel si mě pohledem a řekl – Mr. Bobek, would you like to sing with me? On si pamatoval po půlhodině to moje neznámé jméno. Naštěstí začal písničku, kterou já umím.“
V 72 letech na čele hitparády
Právě české verze Cashových písní, kde nechyběly hity jako Walk the Line nebo Big River, vynesly Bobkovi v roce 2010 Zlatou desku.
Album Víc nehledám pomohlo Pavlu Bobkovi dobýt v 72 letech českou hitparádu a sám zpěvák o něm později hovořil jako o splněném snu.
Ke konci života pronásledovaly Pavla Bobka velké zdravotní problémy, což mu komplikovalo i vystupování. V roce 2013 byl v rámci udělování hudebních cen Anděl uveden do síně slávy. Tehdy s ním zpíval nabitý sál pražského Výstaviště.
„Pavel asi nebyl obrovský zpěvák svým rozsahem nebo hlasem, ale byl to zpěvák, u kterého posluchači okamžitě a dobře vycítili, že si za tím, co zpívá, stojí, že to jde z něj. Byl také veliký pedant na texty, týral textaře, aby to bylo přesně tak, jak on chtěl. Jeho hlavní cíl byl přizpůsobit se, aby to vypadalo co nejvíc americky. Věřil v americké století, miloval Ameriku, miloval svobodu,“ myslí si herec Petr Nárožný, který znal Bobka už z dob studií.
Podle herce Jiřího Suchého byl Pavel Bobek velkorysým člověkem.
„Vzpomínám na něj jako na člověka, který věděl, co chce, šel si za svým snem a měl rád určitý druh hudby, který i mně byl velice blízký, i když jsem ho sám neprovozoval, tak jsem k němu choval značný obdiv. A on, jak jsem se od něj posléze dozvěděl, choval i určitý obdiv ke mně, takže to bylo vzájemné. My jsme se respektovali,“ dodal.
V různých dobách se s Pavlem Bobkem potkávala také zpěvačka Yvonne Přenosilová, poprvé v první polovině šedesátých let v Olympicu.
„Mně bylo patnáct let, když jsem nastoupila, Pavel je o deset let starší, takže pro mě už to byl důstojný pán v pětadvaceti. On vlastně suploval bratra, kterého jsem nikdy neměla,“ poznamenala Přenosilová.
I když zpěvačka po okupaci v roce 1968 emigrovala, kontakt se nepřerušil. „Vídali jsme se i přes moji emigraci v Mnichově, protože on tam měl bratra a švagrovou, to se nevědělo oficiálně, nicméně čas do času mohl vyjet do Mnichova, tak jsme se vždycky sešli,“ zavzpomínala zpěvačka.
Jedno ze setkání se prý uskutečnilo i na podzim roku 1989. „Přijel Pavel, stoupnul si s autem před mnichovskou Svobodnou Evropu a říkal, hele já tady mám nahrávky, musíme najít tóniny, protože to v tom Československu rupne. A já jsem si říkala, chudák blázen, už mu hrabe – a on měl takovou pravdu. Jako prognostik by se tedy uživil taky, protože ani ne rok na to jsme ty písničky natáčeli,“ dodala Přenosilová.
Přenosilovou a Bobka mohli slýchat posluchači Českého rozhlasu i v rolích moderátorů. Pořad s názvem „Pojď dál a zpívej“ vysílala stanice Regina.
Za vysokoškolských studií na architektuře se Bobek poznal například s Janem Kaplickým či Evou Jiřičnou, pozdějšími známými architekty. Jiřičná zavzpomínala na to, že Bobek s Kaplickým byli velcí kamarádi a často je bylo vidět spolu, a připomněla také Bobkovu rodící se pěveckou popularitu.
„Neustále byl obklopený společností mladých, krásných dívek,“ popsala Jiřičná. Podle ní byla pro dívky „senzace“ hlavně angličtina, v níž Bobek rokenroly zpíval. Takovou hudbu bylo za komunismu těžké někde oficiálně slyšet.
