'Spisovateli, který nebrečí se čtenářem, se nedá věřit,' říká autor Volání netvora

Co se týče psaní, má Patrick Ness dvě hlavní zásady – nenechat si do něj mluvit a zůstat vždy co nejvěrnější pravdě. Ne náhodou je emoční upřímnost hlavním motivem jeho románu Volání netvora, který americký spisovatel adaptoval také do filmu. Českou premiéru snímku přijel Ness osobně uvést na letošní Febiofest. Pro iROZHLAS.cz se při své návštěvě Prahy rozpovídal o mentalitě mladých, vlastní televizní sérii nebo zobrazení sexu v současné produkci.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Spisovatel Patrick Ness

Spisovatel Patrick Ness | Foto: Slovart, Martin Straka

Dlouho jsem si myslela, že jste Brit, protože jsem vás měla spojeného se seriálem Doctor Who.

Jsem tak trochu Brit. Mám britský pas. Žiju tam už dost dlouho, od mých 28 let (teď je mu 45, pozn. red.), takže to mě hodně ovlivnilo. Ale jsem Brit a Američan.

Patrick Ness je spisovatel, novinář a scenárista. Narodil se v Americe, posledních 17 let žije v Londýně. Proslavily ho knihy pro dospívající (např. sci-fi série Chaos, fantasy Volání netvora nebo v češtině právě vydané Něco víc), za které získal také řadu ocenění. Působil jako recenzent v denících Daily Telegraph, Times nebo Guardian. Je také autorem spin-off série Class ke kultovnímu britskému seriálu Doctor Who.

A částečný Nor? Píšete to tak alespoň na svém twitterovém účtu.

Moje rodina pochází z Norska.

No, jste blonďák.

Ano, s pihami a vším tím kolem.

Nejdřív jste napsal dvě knihy pro dospělé a pak přešel k psaní románů pro dospívající. V jednom rozhovoru jste pak řekl, že „teenageři jsou skvělé publikum, které je potřeba respektovat, jinak vás okamžitě odpálkují“. Znamená to, že psát pro dospívající je obtížnější?

Všechno psaní je obtížné. Pokud se to snažíte dělat poctivě, pak je všechno psaní obtížné. Pokud zjistíte, že je psaní pro teenagery jednodušší než psaní pro dospělé, tak to podle mě děláte špatně. Řekl bych, že do obou vkládám stejné emoční úsilí.

V minulosti jste také rozhodoval o nejlepších textech od dospívajících autorů. Tehdy jste prohlásil, že jsou jejich díla většinou velmi drsná, temná a často se v nich umírá. Řekla bych, že vaše díla tomuto tónu celkem odpovídají. Bulvární deník Daily Mail vás dokonce obvinil z toho, že jsou vaše knihy příliš ponuré pro mládež.

(odfrkne si) Rozhodně nechci odpovídat na nařčení ze strany Daily Mailu, to nemá smysl. Nicméně, když jste mladý, pokoušíte vlastní hranice, překonáváte tabu a přemýšlíte, jak se vlastně stavíte k určitým věcem. Řekl bych, že dospívání je nezbytné období, kdy se vůbec poprvé vzdalujeme od rodiny a říkáme „už nejsem tohle, jsem někdo jiný“.

Každý si tím musí projít, je to součást našeho růstu. Je to ale také trochu násilná akce, protože se vzdalujeme od všeho, co známe, čímž se dostáváme do pozice, kde jsme úplně osamoceni, dokud nenajdeme „své lidi“. Což je děsivé. Nezbytné, ale děsivé. Samozřejmě že je pak psaní mladých lidí drsné a temné, protože takové to je být mladý. A já opravdu věřím, že pokud bychom to jako spisovatelé ignorovali, nechávali bychom je na to úplně samotné, což není fér.

Z filmu Volání netvora: Příběh života | Foto: Freeman Ent.

Pokud jsem ale upřímný o temnotě, musím být ve svém psaní upřímný i o světle. A tím pádem jsem více uvěřitelný. Protože nelžu, neříkám jim, že všechno bude v pořádku, když sami dobře vědí, že někdy všechno v pořádku prostě být nemůže. Pravdou totiž je, že některé věci nebudou v pořádku, ale to nic nemění na tom, že to překonají a budou žít dál. Myslím si, že pravda je uvěřitelnější, pokud mluvíte upřímně o tom, jak se cítíte.

Vaše kniha Volání netvora vychází z námětu Siobhan Dowdové. Jak jste se k tomu vlastně dostal, že jste převzal cizí příběh?

Siobhan Dowdová byla skvělá spisovatelka, opravdu chytrá a velmi upřímná o dospívání. Všechny své knihy ale psala s vědomím, že má rakovinu a že ji nezbývá moc času, takže je psala rychle. Myslela si ale, že bude mít více času, než nakonec měla. Věřila, že tohle ještě zvládne napsat.

V nakladatelství Walker Books jsme sdíleli editora. Měla napsaný jen stručný začátek, zhruba tisíc slov, a email, ve kterém vysvětlovala svůj nápad o stromu, který vypráví příběhy. Byla z toho nápadu opravdu nadšená a je velmi smutné, že umřela dříve, než ho mohla rozvinout. Náš společný editor mi potom řekl, že se mu ten nápad moc líbil a že nechce, aby se jen tak zahodil. Zeptal se mě proto, jestli bych podle něj nenapsal knihu.

Spisovatel Patrick Ness (uprostřed) s českými vydavateli knihy Volání netvora | Foto: Febiofest

Nejdřív jsem odpověděl, že ne, protože jsem se bál, že… Víte, příběh musí být příběh – a to je chyba, které se dopouští hodně autorů. Rád si stěžuju na diletantismus ve psaní pro dospívající, kde si hodně lidí myslí, že je to jednoduché, ale ono to jednoduché není. Ti samí lidé si pak myslí, že je to celé o poselstvích, ale to také není pravda. Předně to musí být příběh, jinak ho nikdo nebude poslouchat.

Takže jsem si řekl, že nemůžu napsat chvalořeč ani závěť, protože to není to, co by napsala Siobhan. Její námět byl ale tak silný, i když tak stručný, že ve mně hned začal probouzet další nápady, což je přesně to, po čem jako autor toužíte. Takže šlo čistě o vypravěčství a úctu k Siobhan a zároveň i jisté přemítání nad tím, kam až by s tím příběhem byla ochotná zajít.

Čtyři vyprávění moudrého stromu. Volání netvora je poctou dětské mysli a poučením pro dospělé

Číst článek

V češtině kniha vyšla doplněná původními ilustracemi. Jak vůbec došlo k vaší spolupráci s ilustrátorem Jimem Kayem?

Vydavatelství od počátku chtělo, aby byla kniha ilustrována – už i v době, kdy to ještě byla Siobhanina kniha. A já řekl, skvělé, nikdy jsem ilustrovanou knihu neměl. Když pak nadešel čas, byla to prostě záležitost toho, že měli vybraných několik umělců, kteří se jim líbili, a ptali se, co já na to.

Jim Kay měl vlastní webovky. Nikdy předtím neilustroval celou knihu, ale jeho stránka byla opravdu skvělá, plná úžasných černobílých, vysoce expresivních kreseb. Na jedné byly třeba stožáry elektrického vedení, takové ty opravdu vysoké, co vídáme v krajině, které obživly a chodily po okolí. Byly perfektní.

Jim Kay je britský ilustrátor. Za ilustrace k Volání netvora získal v roce 2012 ocenění Kate Greenway Medal. Nyní pracuje na nové ilustrované verzi k sérii o Harrym Potterovi.

Tak jsme Jima požádali, aby pro nás něco zkušebně nakreslil – jen abychom zjistili, jaký má z té knihy pocit. Zpátky nám poslal tuhle kresbu (nalistuje ve Volání netvora stránku s ilustrací obživlého stromu). V tu chvíli jsme věděli, že je pro nás perfektní. A tu kresbu jsme takhle použili, nikdy jsme ji nezměnili.

Osobně jsme se setkali až po dokončení knihy a můžu říct, že Jim Kay je ten nejmilejší člověk na světě. Potkáte ho a ihned si ho zamilujete. Chcete se s ním přátelit až do konce života. Vážně, nemohu být víc spokojen s naší spoluprácí. Teď dělá Harryho Pottera.

Takže to bylo ještě před ním?

Ano, pro Pottera si ho vybrali právě díky Volání netvora. Neskutečně mu to přeji.

Tématem románu je strach ze ztráty blízké osoby. Jak velká část příběhu je založena na vaší vlastní zkušenosti?

Nezažil jsem ztrátu přímo jako Connor. Ale jak říkáte a jak jsem vždycky říkal, jde o strach ze ztráty, který je myslím univerzální. Všichni víme, jaké to je ležet v posteli a strachovat se o své nejbližší. Podle mě není nejhorší samotná smrt, ale strach, který ji doprovází a který ničí člověka zevnitř. Zvláště v Connorově věku, kdy vám dochází většina věcí, ale nikdo vám to nepotvrdí. A on věří – i když ví, že to logicky nedává smysl – že je za svou matku zodpovědný, protože si přál, aby umřela.

Napsal jste také scénář k filmové adaptaci knihy. Jak se to lišilo od psaní románu?

Bylo to velmi odlišné, ale v tom nejlepším smyslu. Věřím, že nikdo nemůže spisovateli říkat, co má psát, jen sám spisovatel, ať už se to týká žánru, věkového zaměření nebo média. Myslím si, že je dobré pro mou tvorbu, když čelím výzvě. Kreativitu totiž často zabijí samolibost. Je proto potřeba s ní bojovat, což v mém případě znamená, že se neustále musím bát, že neuspěji. A to mi pomáhá udržovat pozornost. Nechci se opakovat. Chci se učit a zkoušet nové věci. Psaní scénáře bylo tou správnou formou výzvy. Děsivou, ale opět v dobrém slova smyslu.

Při psaní knihy rozhodujete o všem vy. Psaní scénáře má zase spoustu pravidel, je to vlastně taková hádanka. Vyzývám proto všechny autory, aby neustále hledali nové možnosti a za žádnou cenu nedovolili, aby jim někdo řekl, že něco nemůžou psát. Truc může být nejlepší motivací. Říkáte, že něco nemůžu psát? Tak mě sledujte (ukáže prostředníček).

Volání netvora je román, který nenechá jedno oko suché. Jste typ autora, kterému dělá potěšení, když své čtenáře rozbrečí?

Z filmu Volání netvora: Příběh života | Foto: Freeman Ent.

Ne, to ani ne. Myslím si, že pokud něco takového jako autor děláte, tak je to určitý druh žoldnéřství. Není to zajímavé a není to ani dobré pro vaše vyprávění. Já spíš přemýšlím nad tím, co se skutečně děje, než co se očekává. Vždycky jsem o Volání netvora říkal, že nechci hezký pláč, kdy se vám leskne osamělá slza na tváři. Protože to není pravda, to není to, co Connor prožívá. Chci ošklivý pláč. Říkal jsem si, pokud to sám takhle necítím, tak to není správně. Nevěřím, že by čtenář něco takového cítil, pokud bych to jako autor necítil první.

Takže jste si při psaní také poplakal?

Ano. Věřila byste snad vypravěči, který by nebrečel? A navíc by mi to přišlo jako zrada vůči Connorovi.

Kromě psaní také knihy čas od času recenzujete.

Vlastně už jsem docela dlouho nic nerecenzoval. Přestal jsem se, protože ... Víte, komunita kolem knih pro děti je docela malá. A já věřím, že si knihy pro děti zaslouží stejná hodnotící hlediska, jako knihy pro dospělé. Recenze na knihy pro děti ale mají tendenci být příliš milé. Bojím se to přiznávat, protože nechci, aby pak lidé nebyli zlí v recenzích na mé knihy (směje se). Řekl jsem si: je to malý svět. Samozřejmě že mám názor, ale je to jenom názor. Často jsem byl ve svých recenzích celkem přímý. Kritizovat je ale mnohem jednodušší než sám tvořit. A já budu radši stát na straně tvůrců.

Vedle knih jste také autorem seriálu Class, který se odvíjí od kultovního Doctora Who. Kdo přišel za kým?

Doctor Who přišel, ne osobně. Přišli za mnou producenti Doctora Who s tím, jestli bych nenapsal epizodu. Jenže to nebylo ve správný čas. Měl jsem za sebou spoustu práce pro jiné lidi a říkal si, že teď chci udělat něco vlastního. Byla to velká čest, ale přišlo to prostě v nevhodný čas.Pak mi ale řekli o jiném nápadu, zasazeném do školy – školy (střední škola Coal Hill se v příbězích o pánu času vyskytuje od první epizody v roce 1963, pozn. red.). Nikdy předtím jsem nepsal pro televizi, ale byl to opět ten druh správně děsivé výzvy.

Kritici seriál vyzdvihovali za to, jak reprezentuje pohlaví, rasu a sexualitu. Jedna z postav je gay mimozemšťan, druhá nigerijského původu, třetí indický sikh. Bylo to vaším cílem?

Nebylo to mým cílem cíleně – jestli chápete, jak to myslím. Šlo spíš o to, že jsem chtěl vidět sám sebe na obrazovce, což se mi jako dospívajícímu nikdo nestalo. A tak vznikla postava Charlieho. Chtěl jsem mít zajímavé a složité ženské postavy, a tak vznikla April. Mám černošskou neteř, která se v televizi zřídka nepozná. Dospívající černošské dívky se proto mnohdy objevují v mých románech, protože chci, aby měla pocit, že je stejnou součástí světa, jako my ostatní.

Dostávám nenávistné vzkazy od věřících, popisuje zkušenost první homosexuální adoptivní rodič v Česku

Číst článek

V Evropě také žije velké diaspora Poláků, kterou v Class zastupuje Matteusz. Postava Rama pak vzešla z toho, že jsem znal pár sikhů a říkal si, že je nikdy nevidím v televizi. Nešlo tedy o pomyslné odškrtávání seznamu, ale o mou vlastní dychtivost zobrazit Londýn tak, jak reálně vypadá. Class podle mě ukazuje skutečný život.

Seriál je také dost otevřený, co se týče otázky mladistvého sexu.

Sex je něco, o čem mládež přemýšlí, co sleduje online a také sama provozuje. Takže pokud o něm nemluvíme, jsme přímými viníky toho, že se raději dívají na porno. Což je děsivé a škodlivé v různých ohledech. Je to škodlivé pro vztahy mezi muži a ženami, je to škodlivé pro utváření mínění o sobě samotném, je to škodlivé pro pochopení něhy a intimity. Trpí tím zejména homosexuální mládež. Pokud nevidí své vztahy zobrazovány jako rovnocenné, jakou zprávu tím k nim vysíláte? Je potřeba jim ukázat sex jako něco radostného, něžného a rovnocenného, protože přesně takový sex je.

Vaše knihy popisují světy, které se na první pohled zdají být obyčejné, ale vždy obsahují nádech fantastična. Ve Volání netvora je to už zmínění mluvící strom, v Něco víc je to existence světa po světě. Stojí za tím určitý důvod?

Není to ani tolik důvod jako přesvědčení o povaze vyprávění. Nevěřím, že existuje realistický příběh, i když ho třeba zasadíte do soudobé Prahy. Je to stále fikce, která má postavy, které zase mají své cíle. Je to vymyšlené. Takže proč toho nevyužít? Musíte jenom vytvořit skutečnost, v rámci níž příběh dává smysl. Není potřeba být tak ohleduplný k realitě. Co kdy udělala realita pro nás?

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme