Cena pro Jona Fosseho: jak píše největší dramatik od dob Ibsena?
Norský spisovatel Jon Fosse (nar. 29. září 1959 v Haugesundu) nepochybně patří mezi nejvýraznější představitele moderního světového dramatu. Jeho tvorba je rozepjatá do mnoha literárních žánrů: píše prózu, básně, eseje, dětské knihy i divadelních hry, kterých má na svém kontě již přes třicet.
Studoval sociologii, filosofii a literární vědu v Bergenu, v mládí byl rockovým kytaristou a novinářem na volné noze. Píše jazykem nynorsk – méně častým ze dvou úředních norských jazyků. Od roku 1994, kdy Fosse debutoval coby dramatik, byly jeho divadelní hry uvedeny ve více než devíti stech inscenacích po celém světě.
Za své dílo již dříve obdržel řadu ocenění a vyznamenání, např. Skandinávskou cenu Národního divadla (2002), Čestnou cenu norské Kulturní rady (2003) nebo Severskou cenu Švédské akademie (2007). V rodném Norsku je považován za nejdůležitějšího dramatika po Henriku Ibsenovi a teď tedy může do své sbírky zařadit cenu zcela emblematickou: mezinárodní Ibsenovu cenu pro rok 2010, která mu bude předána 10. září v Národním divadle v Oslu.
Jeho tvorba je natolik specifická, že nás nutí přirovnávat jej k produktům jiných uměleckých disciplín. Některé jeho romány (především znamenitý diptych Melancholie) jsou jako malířské plátno – věty jako opakované tahy štětcem postupně v nepatrných variacích skládají celý obraz, celkovou náladu; tíhu posedlosti a smutek z netečného světa. Jiné Fosseho texty zase svou strukturou připomínají hudební skladbu. Charakteristickým rysem je tu opakování replik nebo celých částí textu, které vytváří rezonanční efekt podobně jako repetice v písni.
Fosseho poetika románových básní bývá často přirovnávána k tvorbě Thomase Bernharda a postmodernímu myšlení v literatuře, ale jak dobře poznamenává v Berlíně žijící kritička Dora Kaprálová: „ ...spojuje je sice smysl pro černý humor, ale zatímco Bernard je ve svém díle vztekle jízlivý a tak nějak rakousko-uhersky dusivě rozverný, Fosse vytváří seversky chladné modelové situace, trochu v tradici Henrika Ibsena - až na to, že Fosseho pohled je ještě ostřejší, ještě chladnější a řekněme i experimentálnější. Právě pro tu občasnou významovou mlžnost a omezení slovní zásoby ve víru manického a hypnotizujícího rytmu otevírá Fosseovo dílo bezbřehé možnosti interpretace“.
Autor sám dává své neobvyklé zážitky s psaním do souvislostí s tím, co lze poněkud drsně, avšak přesto výstižně, nazvat norským puritanismem. Jak dodává v jedné ze svých reflexí pro časopis A2 Daniela Iwashita: Fosse svým způsobem dělá totéž co hrdina jeho knihy Melancholie Lars – „očišťuje svět, udržuje rovnováhu ve světě. Pobíjí celou tu zpropadenou literaturu normálních spisovatelů, kteří neumějí psát“.
Jon Fosse v českých překladech:
Jméno. Noc zpívá své písně. (Namnet, 1995; Natta syng sine songar, 1997), Divadelní ústav 2002
Melancholie I. (Melancholia I., 1995), Dauphin, Praha 2007
Ráno a večer (Morgon og kveld, 2000), Příbram 2007
Mámení (Andvake, 2007), Příbram 2009,
Melancholie II. (Melancholia II., 1996), Dauphin, 2009
Negativní mystika (Negativ mystikk, 1993) , časopis Tvar 17/2007
