Do Česka přijel Robert Fulghum. Představí sbírku nepublikovaných textů
Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. To je název první knihy amerického spisovatele Roberta Fulghuma a také jeho první bestseller, kterého se po celém světě prodalo 14 milionů výtisků. Velice populární je i v Česku, kam dnes přiletěl už podeváté a chystá se tu projet na 40 měst. Do češtiny už je přeložená i jeho nová kniha Poplach v sýrové uličce.
Robert Fulghum (RF): Víte, já pořád píšu. Mám takovou tu nemoc, nejlepší slovo pro to je asi logorhea jako slovní průjem. Nemůžu přestat psát. Takže píšu spoustu věcí, které nejsou publikovatelné, protože je prostě musím napsat. Takže když se mě můj český editor zeptal, kdy mu dodám novou knihu, tak jsem mu odpověděl, že mu můžu dát stovky drobných příběhů, a on ať s nimi naloží, jak uzná za vhodné.
Takže tahle kniha je spíš o mém českém editorovi a mém českém vydavateli. Zeptal bych se Čechů, co si o té knížce myslí. Je to knížka pro Čechy nebo je to úplný blábol? To ještě neumím říct.
Radek Kříž (RK): Název knize dala povídka Poprask v sýrové uličce, kde poměrně dojemným způsobem ukazujete, jakou podobu může mít mateřská láska. Poměrně výraznou roli v ní hraje patos. Jak je pro vás při vyprávění důležitý a proč se ho nebojíte?
RF: Když napíšete knihu s názvem Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, tak si lidé povětšinou myslí, že jejím obsahem bude příběh o dětech, které jsou šťastné. Ale když se začtete do mé literatury, zjistíte, že nejčastěji píšu příběhy, ve kterých vyvažuji temnou stránku života s její světlou stránkou. A i tenhle příběh toto v sobě zahrnuje.
Dokážu pochopit dítě, které dostane záchvat proto, že nemůže mít to, na co si zrovna vzpomene, že chce mít. A vy pak přemýšlíte a ptáte se, jak to vyřešit. Já jsem dospělý člověk, takže se toho ujmu a vyřeším to. Kdokoliv se snaží nebrat v potaz temnou stránku života, tak je blázen. A kdokoliv ignoruje světlou stránku života, tak přichází o tu nejlepší část života.
RK: Do Čech přilétáte z Kréty. Na své webu píšete o tom, že Češi a Řekové jsou si podobnější, než sami připouštějí. Proto máte pocit, že teď vlastně ani nejedete do jiné země.
RF: K tomu se váže celá historie, moderní historie řekněme od roku 1900, kdy Čechům a všemu kolem vládl císař, a to podobné potkalo i Řeky. A to včetně druhé světové války, kdy nacisti vtrhli do země. Češi stejně jako Řekové vraceli Němcům úder.
Dokonce i jazyk má stejné kořeny díky Cyrilovi a Metodějovi. Takže je to taková podobná mentalita jako My se ničeho nezaleknem. Češi mají svou temnou stránku a úspěšně jí vzdorují. Kréťani jsou stejní. Je to velmi typická moderní mentalita.
RK: Když jsme si tak podobní, máte v Řecku stejný úspěch jako tady?
RF: Mé knížky v Řecku tolik nevycházejí kvůli ekonomice. Ale to málo, co už v Řecku vyšlo, mělo velký úspěch. Oni chápou, že si jich velice cením za to, jací jsou. Na Krétu jezdím už 30 let, takže se tam cítím skoro jako doma. A krom toho oni rádi tančí. Kréťani tančí a Češi taky rádi tančí. Každá země, která ráda tančí, tak tam žijí mí lidé.
RK: Už zítra vyjíždíte na šňůru po čtyřiceti českých městech. Vystoupíte v padesáti představeních podle vaší knihy Drž mne pevně, miluj zlehka?
RF: Důvod, proč tohle podstoupím, je ten, že chápu, že ČR není jen Praha. Já chci vidět i ty ostatní města a vesnice. Když jsem sem přiletěl, tak jsem nad nimi přelétal a pomyslel jsem si, že to je ta část ČR, kterou vůbec neznám a kam mám touhu zamířit. A jsem si jistý, že budu zaplaven přátelským přivítáním.
Ano, zní to jako velké číslo, ale musí se to někde odehrát, takže proč ne zrovna v ČR, kde vás lidé rádi uvidí.
