Erlend Loe: Humor a naděje zrozená z prázdnoty
Minulý týden Praha přivítala vzácného literárního hosta ze Skandinávie. Byl jím jednačtyřicetiletý romanopisec a scenárista Erlend Loe - autor, který právem patří k nejvýraznějším (a nejpopulárnějším) osobnostem současné severské literatury. Sérii jeho knih, jež byly v posledních měsících a letech přeloženy do češtiny, vám blíže představí náš redaktor Aleš Stuchlý.
„Stojíme v koupelně dost dlouho.
Vakuum, fotony a já.
Je to dojemné."
(Erlend Loe: Naivní. Super.)
Spisovatel, který rád zdůrazňuje, že prošel ve svém životě devaterem řemesel, je díky svému lakonickému, ironií prodchnutému stylu považován za klíčového představitele tzv. nového naivismu - směru, který vznikl v 90. letech minulého století jako reakce na přeestetizování literatury. Loe hrál divadlo, natočil několik krátkých filmů, pracoval jako novinář a byl zaměstnán i v psychiatrické léčebně. Ostatně, jak se Radiu Wave svěřil na pražské autogramiádě, jeho nejoblíbenějším spisovatelem je Richard Brautigan - známý beatnický autor, který od mládí trpěl paranoidní schizofrenií a skončil sebevraždou.
S kladným ohlasem se setkal hned jeho první román Uchvácen ženou z roku 1993, který se v roce 2007 dočkal i filmové podoby. Závratný úspěch u kritiky a čtenářů mu přinesl ale až jeho druhý román Naivní. Super., jenž v roce 2005 vyšel i česky. Dílo se stalo bestsellerem, bylo přeloženo do desítek jazyků a jeho české vydání potvrdilo potenciál autorova stylu: psát s neuvěřitelnou lehkostí a výstižností o velmi složitých věcech.
Hlavní hrdinou je tu pětadvacetiletý osamělý muž, který není schopen se v dnešním složitém světě zorientovat. Zmatkům a bezvýchodnosti, které na něho doléhají, se snaží čelit originálními, mile autistickými způsoby: sepisováním seznamů věcí, které v něm budily nadšení v dětství, věcí, o kterých je blbé toho vědět hodně a zejména mlácením do zatloukačky - dětského předmětu, od něhož si slibuje dosáhnout „pocitu smyslu jak v globální, tak osobní rovině". Loeho přelomovou knihu zdobí především svérázný, odzbrojující humor a schopnost psát prostým a přece ne triviálním způsobem o tíživých tématech.
V poslední době u nás vyšly (vedle miniatury jménem Ryba, což je první díl série „dětských" knih o kníratém řidiči multikáry Kurtovi) další čtyři znamenité Loeho tituly. Absurditou a sarkasmem nasáklý příběh novely Doppler se odvíjí od zdánlivě bezvýznamné události - pádu z kola. Hlavní hrdina, po němž se kniha jmenuje, se však v důsledku tohoto zážitku dostává do hluboké osobní krize. Řeší ji tím, že se uzavře do sebe, opustí dosavadní pohodlný způsob života, ženu a děti a rozhodne se odejít z města - do lesů v okolí Osla. Společnost mu zde dělá losí mládě, jehož matku Doppler zabil, aby ve svém novém bydlišti nezemřel hladem.
Zábavná hříčka o lidské osamělosti je suverénním soukromým protestem nejen proti společnosti a bezduchému konzumu, ale hlavně proti tomu, co se považuje za správné a korektní; protestem proti jedné nesmírně přeceněné veličině: píli.
Loe tu před nás staví dalšího sympaticky infantilního mužského hrdinu, který nahlédl proradnost bohaté severské společnosti a chováním se vrátil do klukovských let. Zápletka, která v podstatě zaznamenává rozpad rodiny a vztek západního člověka, je tu záměrně pojata s nadsázkou jako ve hře, či pozapomenutém mýtu.
Fakta o Finsku, další Loeho nedávno vydaný román se strukturou textu odlišuje: místo výrazně segmentovaného vyprávění jde o jednolitý proud - text tu plyne jako voda, z níž má hlavní hrdina fóbii. Jeho úkolem je napsat brožuru o Finsku, jež by měla do této krásné země přilákat statisíce Norů; o Finsku ale vůbec nic neví, nikdy tam nebyl, a co se týče cestování, je toho názoru, že lidé by se měli zdržovat raději doma. Kniha o strachu z osamělosti a změny střídá souvětí na půl strany s krátkými úsečnými pasážemi a chytře pracuje s repeticí, čímž ještě umocňuje grotesknost celého vyprávění.
Ani aktuálně vydaný román Tiché dny v Mixing Part se nepodobá ničemu, co dosud Erlend Loe napsal: krátká fragmentární tragikomedie v divadelním stylu líčí unavené soužití jednoho obyčejného norského manželského páru. Nina a Bror Telemannovi a jejich tři děti odjíždějí na měsíční prázdninový pobyt do Německa, jež Nina bezmezně miluje a Bror zarytě nenávidí. Během této doby se šeď a stereotyp jejich vztahu změní v manželskou krizi, kterou se každý z nich rozhodne řešit po svém. Mistrná práce se zkratkou, průběžné vtípky na fašistickou minulost Spolkové republiky, zemitá síla lakoničnosti, - to jsou hlavní přednosti Loeho novinky, která stejně jako předchozí jeho tituly umí vykřesat neotřelý humor a naději i z pocitů prázdnoty.
