Esejista, sémiotik a polyhistorik Umberto Eco slaví osmdesátiny
Italský spisovatel Umberto Eco není autor, který chrlí romány jako na běžícím pásu. Od roku 1980, kdy vyšel ten první - Jméno růže -, jich napsal šest. Svá díla nechává zrát léta a čtenáři pak předkládá skutečné literární skvosty.
Na příbězích z minulosti ilustruje svár dávných protikladů dobra a zla, pravdy a lži. Ukazuje, jak zhoubné důsledky může mít, pokud se poruší jejich rovnováha. Umberto Eco, polyhistorik, odborník na středověk a jeden z nejpronikavějších duchů současnosti, dnes slaví osmdesátiny.
Jeho literární entrée bylo impozantní. V historickém románu Jméno růže čtenáře zavedl do středověkého kláštera, jehož po staletí neměnný řád rozvrací série záhadných vražd.
Sugestivní vyprávění, ohromné faktografické znalosti. Chce-li mít čtenář pocit, že se ocitl přímo uprostřed historie, je dobré se začíst do románů Umberta Eca. Podle literární kritičky Mileny M. Marešové jsou výsledkem autorovy mimořádné inteligence a celoživotního systematického studia.
Osobností spisovatele Umberta Eca se při příležitosti jeho životního jubilea zabývala reportérka Radiožurnálu Pavla Dluhoschová
„O něm je známo, že má ve svém sídle obrovskou knihovnu a že s těmi knihami žije opravdu bytostně. Jakoby nasává z těch knih energii,“ říká o pozadí Ecovy tvorby Milena M. Marešová.
Jak snadno vzklíčí lež, jak snadno jí uvěříme a jaká zrůdnost z toho může vzejít - k této úvaze vybízí nedávno vydaný Ecův román Pražský hřbitov. Popisuje v něm vznik takzvaného Protokolů sionských mudrců, falza o celosvětovém židovském spiknutí, kterým nacisté později ospravedlňovali holocaust.
Fiktivní hrdina, intrikán a falzifikátor, Simonini o své metodě prozrazuje:
„Nikdy, opravdu nikdy nepracujme s autentickými, popřípadě napůl autentickými dokumenty. Aby byl dokument přesvědčivý, musí být vytvořen ex novo. A pokud je to jen trochu možné, nesmíme ukázat žádný originál, ale jen naznačovat, že jsme o nějakém originálu slyšeli. Objevy musí být neobyčejné, šokující, románové. Jen tak jsou uvěřitelné a budí rozhořčení.“
Umberto Eco inspiruje i k otázce, čím se necháme ovlivnit a manipulovat dnes. Italskému žurnalistovi Martinettimu se svěřil, že mu po vydání Pražského hřbitova vadilo, jak o něm italský tisk vytvářel umělé pseudopolemiky.
„Například vatikánský deník Oservatore Romano vyvolal dojem, že na mě zaútočily Židovské listy. Ty o mně přitom napsaly osm velmi pochvalných stran. Ale vlastně je to jedno. Vy i já píšeme do novin, a tak víme, že můžeme napsat cokoliv, ale po dvou dnech to lidé stejně zapomenou," říká o odezvách na svůj nejnovější román sám Umberto Eco.
Jepičí mediální život ale románům tohoto spisovatele jistě nehrozí. Čtenáři se k nim vracejí a budou vracet i po desítkách let.
