Jakub Deml - básník, prozaik, překladatel, publicista
10. února uplynulo přesně padesát let od smrti významného českého básníka, prozaika, překladatele, publicisty, vydavatele a kněze Jakuba Demla. Osud tohoto autora, který byl věčně v konfliktu se společností a byl jí většinu života štván z místa na místo, je také příběhem Demlova často rozporuplného vztahu k několika přátelům a několika mecenášům.
Jakub Deml se narodil 20. srpna 1878 v moravském Tasově jako prvorozený syn v rodině chalupníka a kupce. Po studiu na třebíčském gymnáziu, během něhož poprvé publikoval ve školním časopise Sursum, odchází na doporučení Otokara Březiny do brněnského semináře a v roce 1902 je vysvěcen na kněze. V Brně se seznamuje s tvorbou Katolické moderny a tiskne v časopisech jako Nový život nebo Museum. Jako kněz působí v Kučerově u Vyškova a v Babicích u Staré říše, navazuje spolupráci s říšským vydavatelem a překladatelem Josefem Florianem (později dojde ke sporům), jehož edici Studium rediguje, a publikuje svou první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka s předmluvou Otokara Březiny. Už v polovině první dekády dvacátého století se ale kriticky obrací proti autorům Katolické moderny a klerikalismu vůbec. Seznamuje se s Jaroslavem Durychem, začíná také vydávat souborné dílo grafika Bílka (což ho finančně vyčerpává) a objevují se jeho první spory s nadřízenými.
Kvůli těm nakonec Deml požádá o dočasné zbavení kněžské povinnosti. Vydává svou básnickou prvotinu Notantur lumina. Jen těžko ale shání povolení církve k psaní, překládání i redaktorské práci, spory má i s Florianem. Před stupňujícími se konflikty s církevními autoritami prchá Deml nakrátko do Vídně, kde je hospitalizován, po návratu je pak na neurčito bez platu a závislý na mecenáších. V rychlém sledu se několikrát stěhuje za svými dobrodinci, nedaří se mu ubytovat se ani v klášteře.
Deml se seznamuje s Josefem Váchalem, vydává několik překladů i původních knih, například surrealismus předznamenávající Hrad smrti vychází s Váchalovými dřevoryty. I toto přátelství ale záhy končí, stejně jako jeho vztah s pražskou mecenáškou Wiesenbergerovou (hlavně po skandálu, který způsobily dva ztracené a nepravou osobou nalezené archy z jeho chystané knihy, kvůli nimž byl neprávem obviněn ze svůdnictví a cizoložství). Vydává knihy Moji přátelé a deníkovou Pro budoucí poutníky a poutnice, z níž pocházejí ony ztracené archy.
V roce 1917 začíná vycházet dlouholetá série knih-deníků Šlépěje. Po vzniku republiky má nakonec Deml víc problémů s úřady než za monarchie. Se svou další mecenáškou Kytlicovou odjíždí před šikanou na Slovensko, kde je jen o to víc šokován protičeským klerikalismem. V první půli dvacátých let se Deml stává velkým fanouškem organizace Sokol, v tomto období však vydává pouze jedinou hodnotnou knihu Česno.
Třicátá léta přinášejí velkou kontroverzi - napřed Demlovu kritiku poměrů v masarykovské republice (stíhání je zastaveno až na popud samotného TGM, který dokonce později poskytne Demlovi finanční dar!) a knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Ta svou otevřeností způsobí rozpaky a pohoršení. Demla se zastane jako jeden z mála Karel Čapek, který potvrdí autenticitu citovaných Březinových výroků a postojů. V temném období chudoby a nemoci Deml píše řadu nepublikovaných textů, vychází (zcenzurované, a přesto skandální) Zapomenuté světlo a několik dalších knih. Na konci války obsazují Němci Tasov a vybírají rukojmí k zastřelení kvůli partyzánské činnosti místních. Deml se nabízí jako náhrada za tyto rukojmí, několik hodin před vypršením ultimáta ale Tasov osvobozují Rusové. V tisku se po válce vedou spory o Demlově údajné kolaboraci, zastanou se ho přátelé, například i Vítězslav Nezval, takže dostane jen kratší podmíněný trest.
V padesátých letech nesmí Deml publikovat, tvoří pouze rukopisy, píše deníky, koresponduje. Církev je tvrdě pronásledována komunistickým státem, Demlovo zdraví se stále zhoršuje. Postupně zemřeli jeho přátelé, příbuzní i mecenáši. 31. prosince 1960 pořizuje Stenografický záznam nočního snu, své patrně poslední dílo. 10. února 1961 umírá v třebíčské nemocnici. Jakub Deml je pochován v Tasově.
