Jan Balabán - Zeptej se táty
Na začátku prázdnin vyšel nový (a zároveň poslední) román spisovatele Jana Balabána, který zemřel těsně po jeho dokončení. Zdaleka nejen vzhledem k tragickým okolnostem stojí tato mimořádná kniha za pozornost.
Román Jana Balabána Zeptej se táty bude mít už provždy tragickou příchuť osudovosti. Autor na něm pracoval tři roky. Poté, co ho letos v dubnu dokončil, zemřel ve spánku. Shodou okolností ve stejný den, jako před šesti lety jeho otec, jehož smrt je základním tématem románu.
Toto téma se v knize přelévá mezi několika hlavními postavami, příslušníky rodiny Nedomových. Jedno generační patro tvoří sourozenci Hans, Emil a Kateřina. Další úhel pohledu poskytuje jejich sedmdesátiletá matka Marta, vdova po lékaři Janu Nedomovi. Všichni se snaží vyrovnat se smrtí otce, respektive manžela, a přestože každý z nich bolest prožívá jinak, celá rodina se v tento mezní okamžik schází na existenciální křižovatce. Zatímco pozůstalí hledají každý po svém odpověď na otázku, zda „existuje společenství živých a mrtvých", bývalý přítel jejich otce Wolf začne rodinu bombardovat dopisy obviňujícími zesnulého lékaře z dávných zločinů. Tragická situace tak dostává ještě rozměr těžko řešitelného etického dilematu. Román vrcholí až kafkovsky laděnou snovou scénou soudního procesu, který palčivé otazníky stejně nezmírní.
Balabánovy postavy nejsou žádní ztracenci na okraji většinové společnosti spokojených. Jsou to obyčejní lidé jako my, kteří bojují své nelehké každodenní bitvy sami se sebou a mají také nějaké ty šrámy z bitev minulých. Při čtení románu Zeptej se táty by se už mohlo zdát, že jejich bytí v „dočasných strukturách" pozemských životů je bezvýchodné k neunesení, ale závěrečná scéna ve zrušeném psím útulku přesto nejen jim nabízí aspoň (po)otevřený konec, malou úlevnou šanci zahlédnout za těžkou zaprášenou oponou záblesk něčeho lepšího.
Bylo by ošidné a hlavně zbytečné spekulovat o přesné míře autobiografičnosti. Na první pohled je jasné, že Zeptej se táty je kniha drtivě autentická, prožitá a drásavě upřímná. Jan Balabán se nebál nahlédnout hluboko do temnoty, ptát se tak poctivě, že už nebylo co odpovědět, a přiznat si bolestnou pravdu, že nikdy nebude.
