Jan jí lilek

Česká slam poetry si připsala knižní zářez. Jeden z etablovaných českých slamerů Jan Jílek vydal sbírku, která už názvem „Jan jí lilek“ naznačuje, že hlavním principem jeho tvorby je jazyková hra.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jan Jílek | Foto: www.slampoetry.cz

Slam poetry je cestou poezie z knižních stránek k živé performanci, která i když se obejde bez rekvizit, nepředstavuje jen prostou recitaci. Jan Jílek vydal na sklonku roku 2010 sbírku Jan jí lilek a taky nejde jen o prostý návrat po této cestě k poezii, ale spíš svébytný slam dobývající si právo na papírové vydání.

(...)
ty děti čtou si o nás,
pyjonýrech slamu v čítankách
ty děti píšou o nás,
pyjonýrech slamu v písankách
ty děti maj nás,
pyjonýry slamu na stránkách

ty děti vedle Nerudy a Nezvala nás staví
ach milé děti já vás tímto zdravím
(...)

Takhle se Jílek obrací k slamové komunitě a k publiku, které je velmi dobře cítit i v literární podobě textů. Sbírce Jan jí lilek dominuje jazyková hra, neustálá konfrontace vysokého a nízkého na intimní i globální úrovni a právě autoslamová tematika, slam o slamu, ne nepodobný sebevymezování v hiphopovém freestylu. Jan Jílek je ostatně ctitelem hiphopových DIY divoženek Čokovoko.

Sbírka je tříjazyčná, česko-německo-anglická, protože, jak se s nadsázkou konstatuje v slamu Holy Grail of Love:

if you want to make it international
you have to slam about love
(…)

Hlavní předností sbírky Jan jí lilek je, že slamy i bez show-efektu samotného přednesu obstojí. Je to poezie s vysokou kadencí chrlení rýmů a anafor. A tahle kadence zvyšuje překvapivost různých jazykových nápadů a kontextových propojení i na papíře. I při pohledu přísným okem nenajdeme ve sbírce než několik málo míst, kde jazyková hra zavede autora do banálnosti nebo samoúčelu. Možná tomu tak je i proto, že jde o připravené texty, ne záznamy spontánních akcí: Jílek při slamech obvykle neimprovizuje.
Inteligentní ironie vzniká díky evidentnímu rozhledu autora na poli jazyka, literatury i např. filmu, ale i ochotě čerpat pro svoje texty nejen z respektovaného kánonu, ale také z aktuálních kontextů od Bin Ládina přes Mirka Dušína po panenku Barbie. Nikde to ani vzdáleně nepůsobí postmoderně-snobsky.

Křest knihy Jan jí lilek | Foto: Magda Jansová

Nejnovější Jílkův slam z celorepublikového finále mimochodem staví na Facebokové metafoře a je pro mě daleko intenzivnější než například Beneho skladba Generacia F. Zaprvé proto, že méně moralizuje, a zadruhé proto, že z ní cítím, stejně jako ze sbírky Jan jí lilek, pnutí typu „nešťastně štasten“, jakéhosi hoře z rozumu, znajícího a zakoušejícího popkulturní braky i kanonizované umění, pudy i city, ironii, obracející se střídavě k okolí a k sobě. V nejlepších místech sbírky ukazují skrze jazykovou ekvilibristiku, že je autor je tažen protichůdnými silami a že to, co do slamu vkládá, jsou jeho autentické paradoxy.

O grafickou podobu sbírky, kterou vydává občanské sdružení Fléda, se postaral Jakub Jansa, který Jílkovu sbírku posunul od knihy k designovému artefaktu, vybavenému umělohmotnými deskami a lžičkou. Takže i v tomto ohledu se dílo podařilo.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme