John Cage: ticho v umění není skutečným tichem

John Cage byl jedním z nejvlivnějších hudebníků 20. století. Svými tvůrčími postupy zasáhl i další druhy umění jako tanec, divadlo, poezii nebo film. V roce 1961 vydal výbor svých textů pod názvem Silence. S padesátiletým zpožděním jsme se díky nakladatelství Tranzit dočkali i jeho vydání v českém jazyce.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Shiraz Art Festival: David Tudor (vlevo) a John Cage (1971) | Foto: Cunningham Dance Foundation archive

Jméno Johna Cage se dá skoro považovat za synonymum experimentální hudby. Za posledních sto let se zřejmě nenašel nikdo, kdo by tak výrazně vykročil z dosavadních zavedených postupů jako právě tento kalifornský skladatel. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je skladba 4’33, která neobsahuje ani jednu notu. Právě absence konkrétních zvuků se stala jedním z nejvýraznějších projevů jeho hudby.



Skladatel vycházel z faktu, že ticho není nikdy úplně prázdné a naopak funguje vždy jako svébytný zvuk, který se nikdy neopakuje. „Pokud se necháte uzavřít do zvukotěsné komory, slyšíte dva zvuky. Jeden vysoký, který vydává vaše nervová soustava a jeden hluboký, jejž má na svědomí krevní oběh," zmiňuje hned několikrát John Cage v knize Silence.

Zásadním rysem jeho komponování byl také princip náhody, za kterým se skrýval projev úcty k přírodním zákonům. Nezřídka se John Cage nechal inspirovat kazy papíru nebo házením mincí. Byl také průkopníkem používání nových technologií a v elektronických nástrojích viděl nepoznané možnosti k vyjádření. Zákonitě pak odsuzoval jejich použití v dosavadních kompozičních postupech.

Texty, které autor sám vybral do sbírky Silence nejsou ani trochu přímočaré a konkrétní. Naleznete zde přednášku, jejíž odstavce se dají číst v libovolném pořadí a navíc se kterýkoli z nich dá vynechat. Pak tu jsou statě, které se při správném čtení mají překrývat, John Cage se nebojí využívat refrény i v psaném projevu a samozřejmě nechybí dostatek ticha. Ostatně sám autor v předmluvě píše: „nedělám to, abych šokoval, dělám to z potřeby poezie." Hravost, nekonvenčnost a nenapodobitelná forma perfekcionismu, kterou známe z jeho hudebních děl se tak odráží i v psaném projevu. Každý jednotlivý text je doslova performancí a sluší se dodat, že forma nevítězí nad obsahem, ale naopak jej ještě umocňuje.



Když přistoupíte na hru, kterou s vámi autor hraje, vyjeví se vám jeho výjimečnost. John Cage vysvětluje, proč je schopen zkomponovat skladbu, která se dokáže zásadně měnit s každou interpretací. Neskrývá svou fascinaci novými technickými možnostmi, předestírá, proč se chce odklonit od evropské hudební tradice. Nechává ale také cíleně nahlédnout do svého soukromí: ať je to prostá houbařská vášeň nebo zapálení pro zen-buddhismus či pro učení mistra Eckharta. Nakolik byla právě tato filosofie pro skladatele důležitá, odkrývá nejen v samotných přednáškách a článcích, které uspořádal do knihy Silence, ale i v jakýchsi deníkových útržcích, jimiž jednotlivé texty prokládá.

Kniha Silence, která inspirovala řadu umělců své doby neztrácí na aktuálnosti ani dnes. Je totiž poctou umění jako takovému, manifestem odvahy v překračování zavedených mantinelů a v neposlední řadě cestou do hlubin géniovy duše.

Ondřej Píša Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme