Lásky čas na Radiu Wave: Čí je Mácha?
V české kultuře máme jeden problém zcela klíčový – je jím K. H. Mácha. Každý chce mít svého Máchu. Dějiny české literatury prostě bez Máchy být nemohou. A tak se před našima historickýma očima objevila celá řada Máchů. Popišme si tu – tradičně – čtyři z nich.
1. Mácha nacionalistický
Jedna z nejskvěleji vypravených máchovských publikací vyšla roku 1940. Nese titul Věčný Mácha. Památník českého básníka. Dejme slovo přímo autorům jednotlivých statí.
POSLECHNĚTE SI: Úryvky básně Máj, tak jak ji v roce 1984 recitoval Rudolf Hrušínský
Miloslav Novotný: Život básníkův. „Ať již tomu bylo s německými pokusy Máchovými jakkoliv, kolem roku 1830 smíme o mladém básníku říci, že se již na celý život zřekl snahy, aby se dostal na básnický Parnas německý. Dospěl ve svém vývoji k prvému veršování českému a ihned mu přišel na chuť: hle, to je jiná řeč, řeč mého otce a mé matky, řeč mých přátel, řeč dívek, za kterými jsem se okouzlen letmo otáčel, řeč, která má zcela jinou konstrukci jmennou i větnou, řeč, kterou nemluví kožení a usměrnění filosofové, ale kterou zato zpívají lidové písně pražských ulic; to je řeč, které nezabraňuje v rozběhu všechna ta neustále se opakující a do únavy toporná přítěž členů určitých a neurčitých, v níž souzvuk hlásek, melodie vokálů působí přímo, čistě a ne-zastřeně, měkce i tvrdě, tklivě i sonorně, jak je toho potřebí českému srdci a citu i sluchu a zraku.“
2. Mácha surrealistický a revoluční
Ve slavném sborníku Ani labuť, ani lůna, svérázném to příspěvku surrealistů k máchovským oslavám roku 1936, Karel Teige vykládá Máchu jako básníka snu a podvědomí, spojuje interpretaci freudovskou s marxistickou: „V odporné nesvobodě kapitalistického století, v hnusném dusnu rakouského absolutismu je romantická revolta Máchova apelem svobody a lásky, výzvou k boji proti 'divokému vzteku času'… V nejtemnějším koutě staré úřední Evropy, v níž těžce hynuly přežité společenské útvary, uskutečnil revoluční romantik Mácha rozhodný čin vnitřní emigrace, nikoliv odchodem z domova do ciziny, ale tím, že se stal cizincem doma. V této isolaci od vládnoucí třídy a společnosti, bez možnosti přímého spojení se vznikající revoluční třídou, básnický sen svobody přeměňuje se v realitu básníkovy vzpoury, a imaginace rozvíjí se tak mocně, že dává životu velikolepou tvář snu.“
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s literárním historikem Vladimírem Křivánkem o Máji a Máchovi a jeho ostatních dílech
S literárním historikem Vladimírem Křivánkem o Máchovi a jeho ostatních dílech
Tamtéž praví Nezval, že podstata Máchovy tvorby je v automatismu, „v uvolněné básníkově spontaneitě, v latentním působení sexu, ve fantasijním ukájení smyslné touhy…. V Máji je vše pansexualizováno, břeh objímá jezero, dvory se přibližují k bližšímu a bližšímu spojení, aby splynuly v jedno za soumraku.“ Je to dílo vytrysklé „za cenu života, za cenu smrti, za cenu prokletí, za cenu pohrdání slávou, za cenu věrnosti všemohoucí touze“, a i láska k zemi je láskou incestní. „Mácha byl surrealistou životem, sny, poesií i smrtí…byl jedním z těch, k nimž se hlásíme pyšně jako ke svým nejlegitimnějším předkům“.
3. Mácha deníkový chlívák
V Analogonu číslo 4/ročník 91 byl uveřejněn text, označený za první nezcenzurované vydání Máchových deníků a komentovaný: „Mácha byl básníkem, jehož křídla byla, přes velkou mohutnost jeho osobnosti, přece jen přistřižena biedermaierem a stísněna úzkými uličkami pražského šosáctví. Nehledejme proto u něj erotické odvahy a mohutnosti srovnatelné s odvahou a mohutností Sadovou. Ale i toho, čeho se sám, bez vzorů a proti vůli svého světa, ze své revoltní sexuality zmocnil, bylo malým českým kritikům a literárním historikům po stopadesát let ve své autenticitě a nespoutané agresivitě přespříliš. Literární znalci a sběratelé kuriozit, tato antidemokratická, snobská cháska, si půjčovali více než jedno století opisované stránky Máchova deníku, dešifrovaného Arbesem už v roce 1884, pod rukou z ruky do ruky jako ušmudlané, pornografické apokryfy. V pozůstalosti jednoho z těchto lidí, jehož identita nám bohužel zůstává utajena, v pozůstalosti, jež byla náhodou nalezena v 60. letech na půdě domu č. 7 v Nosticově ulici na Malé Straně, byla objevena i sbírka opisů Máchova deníku, jež je mnohem úplnější než ona, jež byla zpřístupněna oficiální veřejnosti v polovině 80. let. Jsme ovšem nuceni ponechat otevřenou otázku, zda opisy, jež tu byly objeveny, jsou pravé anebo zda jsou zčásti podvrhem. Ať tak či onak, zdají se být hodnověrné alespoň v tom, jak odpovídají duchu Máchova skrytého, ale nesmlouvavého odporu proti pokrytecké morálce jeho skrčených spoluobčanů. Je pravdou, že v tomto intimním vyznání jeví se nám Mácha jako autentičtější básník, než ve stylizované milostné lyrice proslulého Máje, a dokonce i snad autentičtější, než v jeho fascinujících Cikánech, jež psal se svým deníkem paralelně.“
Jak i text sám naznačuje, „Máchovy záznamy“, plné dosti rafinovaných tělesných cvičení, jsou ve skutečnosti výplodem jedné kolektivní „imaginační sedánky“ surrealistické skupiny. To je však to poslední, co by mělo na podstatě věci něco měnit.
4. Mácha katolický
Otázka, jak udělat z Máchy „opravdu katolického“ básníka, zajímala české katolické literáty od doby, kdy se vůbec sami objevili. Sám (spolu)zakladatel tohoto literárního směru u nás Vilém Bitnar věnoval této otázce samostatnou publikaci s názvem Máchova katolicita (1936). Konstatuje, že Mácha bývá vykládán jako nihilista či panteista, shrnuje výklad Martenův a Šaldův a dodává: „To jsou svědectví závažná, ale my potřebujeme vědět, jaký měl KHM poměr ke katolické církvi, byl-li jeho odchod ze světa svátostný… buď anebo!“
POSLECHNĚTE SI: O Máchovi s lidmi v Máchově ulici
Vilému Bitnarovi musíme přiznat, co jeho jest, totiž takto vzácně otevřenou formulaci ideologické otázky, jakož i velikou poctivost při jejím zodpovídání. Nejprve pečlivě vyhledá všechny hagiografické motivy v Máchových básních (zejm. básně o svatých Vojtěchovi a Ivanovi), pokusí se skrze tyto motivy Máchu naroubovat na tradici barokních kancionálů, zvláště poutních písní – a nakonec zjišťuje, že Mácha se poetikou lidového baroka inspiroval, nicméně všechny náboženské prvky v ní vědomě potlačoval ve prospěch motivů přírodních, nacionálních a vůbec dobově romantických. Bitnarova odpověď tedy zní: Baroko ano, katolicita ne!
EPILOG:
Čí je tedy Mácha? Neměli snad právo i pravdu čeští literární vědci, vzývajíce Máchu jako strážného génia našeho národa v hrozném roce 1940? Není snad pravdou, že Máchovo dílo obsahuje hlubiny, které nelze nazvat jinak než metafyzickými? Ideologie není tedy něco, co by stálo kdesi mimo nás – je to stálé pokušení učinit ze slov, která jsou nám nejdražší, univerzální výkladový princip, na němž se vždy zastavíme, neschopni dál vyložit, co vlastně znamená.
Nikdo z nás mu není zcela práv. Práv je mu zato každý, kdo se chodí v máji líbat před jeho pomník na Petříně, kdo chodí přespávat na Bezděz, kdo může říci spolu sním:
„Kdo srdci takému útěchy jaké dá? Bez konce láskaje! – Zklamánať láska má!“
Koláž z historických textů sebraných a komentovaných Martinem C. Putnou připravil (s laskavým svolením autora) Aleš Stuchlý
