Nekrofilní vrah Ballard - Dítě boží jako vy
"Stará dobrá saská a keltská krev. Dítě boží, třeba zrovna jako vy." Těmito slovy uvádí americký prozaik Cormac McCarthy postavu Lestera Ballarda, vraha, nekrofila a vyděděnce, který ve státě Tennesee odvíjí strastiplnou niť svého života.
Román Dítě boží vyšel poprvé v roce 1973 a patří do té fáze autorovy tvorby, která sice byla doceněna kritikou, ale šla jaksi stranou čtenářského zájmu. Ve srovnání s pozdějšími díly se útlá novela jeví jako tvůrčí ladění, z nějž však chvílemi vycházejí drásavé a do morku kostí se zakusující tóny.
Existenci samotářského blázna vyšine z vazby ztráta rodné usedlosti. Už tak latentně násilnický a uzavřený Ballard odchází rozhněván do lůna lesů, kde se shodou okolností připlete k událostem, jež vyústí maniakálním schraňováním mrtvých dívek v jeskynním harému-mauzoleu. Perverzní úchylka hlavního hrdiny nachází překvapivé zázemí v prohnilém společenství, které McCarthy demaskuje úsečnými detaily ze života a dějin okresu Sevier. Využívá k tomu postmoderní narativní koláž, v níž se střídají úsečné hovorové promluvy anonymních svědků s variabilním er-formovým vypravěčem.
V Dítěti božím se stýkají dva zdánlivě protichůdné stylistické postupy - naturalistický, filmově konkrétní popis a lyrické pasáže, v nichž dominují autorovy nápadité přírodní metafory. Lidské přečiny jako mordy, incest či nekrofilie tak stojí vedle procítěných líčení krajiny, v níž se zvěrstva odehrávají. Motiv přírody předjímá McCarthyho vrcholné dílo Krvavý poledník - je to starozákonně přísný svědek zkaženosti, trvanlivý pergamen, do nějž se vepisují stopy křivd a zločinů. Monumentální památník neměnného zla, které vymezuje lidskou existenci od pradávna.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Recenzi románu Krvavý poledník
Stejně jako styl i autorský přístup k hlavní postavě osciluje mezi jižanskou nenávistí k všemu odchylnému a úchylnému a mezi empatickým záznamem Lesterových duševních pochodů. Vraždící zrůda v nitru nese zárodek čehosi dětského a ublíženého, co vedle znechucení vyvolává i soucit. Neodbytná touha po blízkosti a konejšivém ženském teple se u notorického outsidera vybíjí něžným obcováním s jejich chladnoucími tělesnými schránkami. Dítě boží není obžalobou perverzity, ale jejím pozorným záznamem. McCarthy ve druhém plánu vytváří náznaky možné kauzality, z níž vysvítá v pozdějších románech ustálený obraz rozkládajícího se lidského společenství, z nějž se vytrácí jakékoli morální hodnoty. Vlčí smečky, ve které dominují primitivní pudy a železitá vůně krve.
Dítě boží co do sevřenosti myšlenkové i stylové těžko může konkurovat McCarthyho hraniční trilogii (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině) či zmíněnému Krvavému poledníku. Přesto nabízí pozoruhodný novelistický útvar, v němž se vyjevuje autorova radikální poetika na pomezí přízemního sadistického detailu a vzletné přírodní mystiky. Již zde vysvítá později do žuly vytesaný obraz autora s tváří starozákonního proroka a duší prokletého básníka. Věštce blížícího se posledního soudu i vnímavého pozorovatele neměnných abnormalit lidského chování.
Myslíte si, že lidi byli tenkrát horší než teď? zeptal se šerifův zástupce.
Stařec se díval na zaplavené město. Ne, odpověděl. To si nemyslim. Řek bych, že lidi se vod těch dob, co Pánbůh stvořil prvního člověka, nezměnili.
(s. 155)
Hodnocení: 80%
