Od smrti prvního českého pábitele Bohumila Hrabala uplynulo dvacet let
Napsal desítky románů a povídek, které si Češi zamilovali. V době totality jeho slova přepisovali ručně a na strojích, aby je mohli šířit a číst. Hrabalovu specifickému jazyku ale rozuměli dobře i za hranicemi, jeho knihy se překládaly pro čtenáře ve Francii, Británii nebo ve Švédsku a v mnoha dalších zemích. Za vším rozjímavým pozorováním stál, možná často spíše seděl u piva. Do českého jazyka vnesl pojem 'pábení'. Od jeho smrti uplynulo přesně 20 let.
V roce 1971 na zahradě své chaty v Kersku napsal jeden ze svých nejčtenějších textů Obsluhoval jsem anglického krále. V podtitulu stálo, že kvůli tomu, že ho nikdo nenavštívil, vznikla novela za 18 dní.
Na Bohumila Hrabala i na jednu z postav jeho románu Harlekýnovy miliony - svého dědečka Václava Kořínka - vzpomíná spisovatelka Pavla Loucká.
Spisovatel Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně. Příjmení získal po adoptivním otci, původně se po matce jmenoval Kilián. Vyrůstal v pivovarech, kde jeho otec správcoval, a celá rodina bydlela. Po maturitě na nymburské reálce, kterou s obtížemi dokončil, studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studia vinou okupace a zavření vysokých škol nedokončil. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo i v jeho literární tvorbě. Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, balič starého papíru nebo kulisák. Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. Často navštěvoval pivnici U Zlatého tygra, kde čerpal inspiraci. Stal se nejpřekládanějším českým autorem 20. století. Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce.
Svou literaturu kořenil Bohumil Hrabal hovorovou češtinou a často se inspiroval v hospodách, především ve své domovské pivnici na Starém Městě U Zlatého tygra. „Tito mí lidé si nikdy nemůžou přát, aby byla nějaká válka, protože by večer nemohli jít do hospody. Vycházím z toho, jak lidé hovoří v hospodách, jak dovedou porušovat jazykové konvence, jak proti spisovnému jazyku staví právě svůj hovor, i své slangy a své argoty. Tím bych řekl, že má literatura přináší jisté ozvláštnění,“ řekl Bohumil Hrabal pro Český rozhlas o svém psaní v roce 1989.
Hrabal se vedle literatury celý život zajímal také o výtvarné umění, spisovatelem z povolání se stal mimo jiné až ve svých téměř padesáti letech. „Ti mí nejbližší byli téměř vždycky velcí malíři. Ti mě učili a uměli mě uvádět do světa Maneta nebo Cézanna,“ zamýšlel se u mikrofonu.
Muž s igelitkou
Dobře se znal s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem nebo s malířem Vladimírem Boudníkem. Mezi jeho blízké přátele patřil také spisovatel Arnošt Lustig. „Hrabal byl boží dítě. On všechny cenné věci jako peníze nebo pas nosil v igelitce,“ vzpomínal na svého přítele pro rozhlas Lustig v roce 2006.
„Čekali jsme s kamarádkou na pana Hrabala. On nás sice viděl, ale dělal, že nás nezná a hlasitě volal, až se lidi otáčeli: Jděte pryč! Neobtěžujte! Já vás vůbec neznám! ...Když na vás milovaný autor takto docela neomaleně volá, co uděláte? Já jsem volal také: To mně povídejte, pane Hrabale, že dva takhle tlustý lidi si nepamatujete. A on se začal smát a rozhovor jsme natočili. A potom, že je obezita škodlivá,“ vzpomíná s úsměvem na Hrabala také dlouholetý moderátor a redaktor Českého rozhlasu Vladimír Bernášek.
Záhadná smrt
Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 po pádu z okna v Nemocnici Na Bulovce. Dodnes není jasné, zda šlo o sebevraždu nebo o nešťastnou náhodu, kterou policie tehdy událost uzavřela.
V libeňské Grabově vile k výročí spisovatelova úmrtí začíná výstava "Kdo jsem. Bohumil Hrabal: spisovatel - Čech - Středoevropan." Návštěvníky bude hostit do 5. března 2017.
Text vznikl pro stanici Český rozhlas Plus.
