Spisovatel a vězeň gulagu Vilenskij navštívil Prahu

V Praze v těchto dnech pobývá Semjon Vilenskij, ruský spisovatel, básník a bývalý politický vězeň gulagu, konkrétně trestanecké pracovní kolonie na sibiřské Kolymě. Semjon Samuilovič je také předsedou sdružení bývalých politických vězňů Vazvraščenie, tedy Návrat.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

gulag | Foto: Cornell Institute

Sdružení už v roce 1989 vydalo knihu, která brzy obletěla celý svět. Obsahuje literární vzpomínky vězňů gulagu.

Semjonu Vilenskému bylo dvacet, když ho v roce 1948 policie zatkla a obvinila z podvratné činnosti. Dostal deset let nucených prací v táboře na Kolymě, kde, jak říká, je dvanáct měsíců zima a zbytek léto.

Přehrát

00:00 / 00:00

Martin Dorazín mluvil se spisovatelem Semjonem Vilenským

„Nejdůležitější bylo zachovat si osobnost. Nezpustnout fyzicky. Lidé, kteří se na Kolymě přestali mýt, kteří se hrabali v odpadcích, ti zahynuli první. Za druhé, nikdy jsi nesměl zapomenout, že stejný osud sdílejí lidé slabší nebo lepší než ty a musíš jim pomoci,“ zdůraznil v Praze Vilenskij.

„Zároveň ale od nikoho pomoc nečekej a spoléhej s jen sám na sebe. Je lehké pomáhat, když máš hodně peněz. Jestliže jsi ale ve stavu totální fyzické i morální vyčerpanosti, a přesto jsi dal druhému kousíček chleba, pak to má opravdu cenu. A to ti pomáhá zachovat si lidskost,“ pokračoval autor.

V kolymském táboře skončili političtí vězni různého politického přesvědčení a původu. Totalitární režim zavíral komunisty, inteligenci, vojáky, dělníky i zemědělce, tak aby se nikdo ve společnosti nemohl cítit jistý. Stávalo, že se u jednoho ešusu sešli oběť i její vyšetřovatel nebo soudce.

„Vztahy se podle jeho slov utvářely automaticky: „V našem táboře nikdo nesměl beztrestně udeřit člověka. Silnější nesměl bít slabšího. Kdyby to udělal, čekaly by ho nepříjemné následky. Společenství si samo stanovilo jakási vnitřní pravidla. Přispívala k tomu i okolnost, že jsme pracovali v dolech.“ vzpomínal Semjon Vilenský.

"Vězeňská samota je strašná"

„Vedoucími brigád nebyli žádní udavači nebo hlupáci, protože to by bylo pro vedení nebezpečné. Zničili by lidi a šachta by nesplnila plán těžby. Brigadýry museli být silní lidé s pevnou vůlí, kteří se často vzpírali vedení a přeli se s ním. To byli lidé, s nimiž jsme mohli mluvit o problémech, které v táboře vznikaly,“ vysvětli bývalý politický vězeň.

Režim se pokoušel vnitřní vztahy v gulagu rozvrátit nasazením opravdových kriminálníků a hrdlořezů mezi politické vězně. Na Kolymě se mu to ale nepodařilo.

„Jestliže se k nám dostali kriminálníci, pak to bylo jedině v případech, že tito zločinci utekli z vězení a zabili přitom někoho z ostrahy. Odsoudili je pak podle paragrafu 58 jako politické a poslali je k nám. Po nástupu je trošku zmlátili, aby věděli kam se dostali a že v tomto táboře si na druhé dovolovat nebudou. Žili pak podle těch zákonů, které platily pro celý tábor,“ popsal Vilenskij.

Semjon Samuilovič zažil nejhorší okamžiky ještě před transportem do lágru. V nejstrašnější moskevské vazební věznici strávil mnoho měsíců na samotce. Kolik, to přesně to neví, protože ztratil pojem o čase:

koncentrační tábor Salaspils | Foto: Státní archiv SRN

„Byl jsem v Suchanovovské věznici, což byla mučírna. Lidi, kteří byli zavření na Lubjance, strašili Lefortovskou věznicí. A těm, kteří už seděli v Lefortovu, vyhrožovali, že je převezou do Suchanovky, kde vězně opravdu mučili. Mě zachránily verše.“

„Než mě převedli na samotku, stačil jsem napsat čtyřicet básní. I když slovo napsat není na místě, protože jsem si nic nemohl zapisovat. Básně jsem si musel zapamatovat a pak je v paměti redigovat. To mi zabíralo celé dny, neustále jsem pracoval. A kolem se děly příšerné věci. Ženy v noci nekřičely, ale přímo vyly. Byl to strašný svět, od kterého jsem se abstrahoval a pracoval jsem. Ničím nezaplněná vězeňská samota je totiž strašná věc,“ hrozil se při vzpomínkách na utrpění.

Téma bezbřehé samoty spojuje všechny vězeňské autory. Východiskem pro ně byla umělecká tvůrčí činnost, které se oddávali i lidé technického ražení.

„Neměli jiné východisko než něco rytmizovat. A to znamenalo psát verše, protože v táboře nebylo možné psát prózu. Kromě toho mnozí recitovali to, co se naučili v dětství , třeba Evžena Obětina, jen aby zaplnili prázdnotu,“ vyprávěl Vilenskij.

Gulagem prošly desítky milionů lidí a jejich tvorba má samozřejmě různou úroveň. Vzniklo ale mnoho děl, která jsou příkladem toho nejlepšího v umění. Naše společnost Vozvraščenie se zabývá publikací těchto vzpomínek a uměleckých děl. Knížky vyšly v mnoha jazycích. Jestliže je lidé potřebují a chtějí číst, znamená to, že to je opravdové umění,“ dodal spisovatel.

Nakladatelství Academia vydalo dotisk výboru vězeňské literatury pod názvem Jen jeden osud.

Martin Dorazín, Václav Rojík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme