Svět, který se (občas) směje: 110 let Karla Teigeho

Vůdčí představitel poetismu a českého surrealismu, literární a výtvarný kritik Karel Teige (*13. 12. 1900 - 1. 10. 1951) ve svém rozsáhlém díle (v Čechách asi nejdůsledněji) domyslel program a koncepci avantgardního umění i životního stylu. Od počátku 20. let minulého století hrál roli mluvčího levicového avantgardy, ovšem pohotově zprostředkovával i podněty moderního umění přicházejícího ze zahraničí. Nikoli náhodou nazval pozdější nobelista Jaroslav Seifert svou generaci "generací Teigeho".

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karel Teige | Foto: Nakladatelství Torst

Organizačním centrem "revolučních" umělců se stal ve 20. letech umělecký svaz Devětsil, v jehož čele stál Teige od samého začátku. Na této půdě také rozvíjel svou představu proletářského umění, která ovšem nesloužila sociálnímu sentimentu, nýbrž se zabývala tím, čím proletariát skutečně žije - velkoměstským folklórem, cirkusem, filmovými groteskami, kolportážními romány. Už v tom byl obsažen hlavní motiv poetismu, směru, který Teige definoval v prvním Manifestu poetismu z roku 1924: ten chtěl být prostředkem, jak rozvinout lidskou imaginaci a tvořivost, jak obnovit rovnováhu mezi moderní civilizací a lidskou senzibilitou.

„Poetismus …ví, že největší hodnotou lidstva je především člověk sám, jeho individuální svoboda podřízená kázni kolektivní sounáležitosti, jeho štěstí, harmonie vnitřního života. Reviduje historický ideál štěstí. Reviduje hodnoty a v době soumraku model postavil lyrickou hodnotu jako svůj vlastní a pravý zlatý poklad. Je třeba žít moderní životní názor až do posledních konsekvencí. Jen vpravdě moderní člověk je celý člověk. Romantičtí umělci jsou defektní individua…A umění je bezprostředním rukopisem života."

Jaroslav Seifert – Karel Teige (eds.): Revoluční sborník Devětsil | Foto: Nakladatelství Akropolis

Teige byl především teoretikem a historikem umění, formuloval principy avantgardní estetiky a sám se také na umělecké tvorbě podílel (viz jeho koláže). Usiloval však nejen o estetický systém, ale také o ucelenou životní filozofii. Jeho myšlenkový vývoj, který byl ovlivněn marxismem a přesvědčením o potřebě revoluční změny, bývá členěn do tří fází: tou první je zmíněné období proletářského umění a přitakání obrazivosti poetismu a racionalitě konstruktivismu.

„Poetismus je nejen protiklad, ale i nezbytný doplněk konstruktivismu. Basuje na jeho půdoryse."

V druhém období se po prvotních výhradách Teige sbližuje se surrealismem a spolu s Vítězslavem Nezvalem patří u nás k jeho hlavním teoretikům. Vidí v jeho imaginativnosti cestu k osvobození a k proměně člověka, v rozvoji pudového života a tvůrčího vědomí spatřuje výraz lidské touhy po emancipaci.

„Co vědí ti všichni/ kteří v tobě viděli mozek/ ať mi někdo cituje celé Fleurs du mal jako Karel Teige/ anebo Kaligrafy Guillauma Apollinaira jehož jméno mne dodnes rozplakává/ jako jiní přitahují pohledy ty odpuzuješ lidi jediným máchnutím ruky/ v tvé přítomnosti nesedl k našemu stolu žádný hlupák/ proto tě tak nenávidí a obávají se tě." (Vítězslav Nezval, Skleněný havelok)

Třetí fáze Teigeho vývoje začala v průběhu Druhé světové války a je spojena s nedokončeným dílem Fenomenologie umění. V něm autor vyznává princip kritické objektivity, který k umělecké tvorbě přistupuje jako k objektu hodnocení.

Neměli bychom ale zapomenout ani na to, že Teigeho trvale přitahovala i oblast fotografie a filmu. Stejně tak je neopominutelná jeho práce výtvarná: především v oblasti typografie, knižní grafiky, fotomontáží a koláží, jež tvořil hlavně ve svém surrealistickém období.

Otakar Mrkvička a Karel Teige I. Erenburg, Historie jednoho léta,přední strana obálky, 1927, Odeon | Foto: Galerie hlavního města Prahy

Teigeho imaginace byla zcela ve službách intelektu. Potřeboval ji: oživovala jeho myšlení. Jak kdysi poznamenal můj nejoblíbenější český surrealista Vratislav Effenberger: „Slovy, jimiž v květnu 1951, čtyři měsíce před smrtí, Teige odpovídá na jednu z anketních otázek ve sborníku Blíženci, je možné znovu otevírat kteroukoli stránku jeho díla:

„Od středoškolských dob, stalo se mi navždy nutností zabývat se uměním, třebas že později pouze nebo převážně teoreticky; tušil jsem a cítím, že ze všech odvětví produktivní činnosti je umění - totiž poesie ve všech svých formách a způsobech projevu - nejbližší a nejpříznivější lásce a milostnému životu, že jeho sféra je totožná se sférou toho, co je v lidském životě nejpodstatnější: umění, poesie, toť oblast, kde je možné co nejúplnější sebevyjádření, co nejúplnější projev vnitřního života."


Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme