Švýcarské prozaické veršování
Dvě útlé knihy - Jakub spí a Benátské imprese - vycházejí coby úvodní svazky Edice moderních švýcarských autorů ve zlínském nakladatelství Archa. Jedna je básnivou prózou, druhá civilním, téměř prozaickým veršováním. Obsah obou je jemný a ladný. Jejich autorem je německy píšící spisovatel Klaus Merz (nar. 1945).
Jakub spí
"Tehdy televize vysílala málo a senzacechtivá žurnalistika byla velmi krotká, takže jsme zčásti pokrývali místní potřebu zábavy."
Vlastně román, jak zní podtitul prózy Jakub spí, je částečnou kronikou jedné rodiny, vyprávěním z poválečného období, převážně z počátku druhé poloviny minulého století. V předmluvě překladatele je možné si přečíst, že jde o dílo s autobiografickými rysy a také, že kniha, jejíž originál byl napsán v roce 1997, se stala mezinárodním bestsellerem.
Konkrétně jde o příjemně rozvrženou šňůru rozpomínání. Zážitky jako by se znovu vynořovaly z mysli někdejšího dítěte. Ožívají v drobných celcích, ne chronologicky, ale vázány k lidem, věcem, okolnostem. Chlapec mluví o svém tatínkovi, který trpí epilepsií, mamince s psychickými problémy i tělesně postiženém bratru Sluníčkovi. Ale není to žádné posmutnělé rozvažování. Melancholické ano, občas mírně kruté, tak jak se může svět odrážet jen v dětském pohledu. Podobně, jen mnohem košatěji, vypráví ve svých knihách například Marcel Pagnol. Českému čtenáři se zřejmě připomene něžná poetika hrabalovských krásných časů, jimž tragika dodává nadhled, jímavost a výjimečnost: "Po ptácích a kaprech přesedlal dědeček na včely. Děti, musíte jíst med, říkal. Já ho pro vás udělám. Včelí ráj si zřídil nedaleko hřbitova. (...) Připravoval cukrovou vodu, měnil plástve, smetal mrtvá tělíčka z česen, zdravil včelí matky. Když se včelí nárůdek vyrojil, stal se mu dědeček omlazujícím zřídlem. Potřel si vyholenou hlavu medem a domů se vracel se bzučící korunou odpadlic." Jazyk, kterým Klaus Merz vypráví řádku svých příběhů, je úsporný, koncentrovaný. Zdá se, že jediná věta dokáže obsáhnout nejen dlouhé časové období, ale že do ní autor uměl ukrýt pestrost, intimitu lidských vztahů, osudovou bolest, prostotu i vzácnost sdílení; vše podáno bez kýče a citového vydírání.
Benátské imprese
"Tu a tam hoří
pár vánočních světýlek.
Lesy jedliček však do města nevpochodovaly.
"Auguri," přejí si vzájemně Benátčané.
I poslední lodi plují skoro bez světel."
Kouzlo místa vnímal Klaus Merz "několik měsíců", jak se dočteme na obálce jeho básnické sbírky. Bylo to uhranutí, překvapení, nadšení? Protože autor je spíše jazykový a výrazový minimalista, je třeba se připravit na to, že pokud v jeho verších jsou vetkány silné zážitky, a snad i okouzlení, je třeba je pozorně dohledávat a skládat, jak znovu napovídá obálka knihy, jako mozaiku z četných pestrých kamínků.
Kde jinde začít v Benátkách, v městě vystavěném z vody, s kompozicí prožitků, než v blízkosti tohoto živlu: "piloty a kotevní plochy se pohupují na vlnách", a mostů: "na obloukové mosty / stoupají lidé a na okamžik setrvávají v zenitu." Neodmyslitelnými atributy jsou loďky v kanálech, gondoliéři. "Kolem táhnou / turisté kufry na kolečkách, zatímco světci / na střeše zavírají jako na povel oči..." Ovšem také architektura, vystavěná na nepevných základech - kavárny, paláce, kostely:
"Vítr nadouvá modré povlaky nad římsou
sousedního domu jako montgolfiéry.
Z kruhové schodištní terasy obsáhne zrak
i okolí Benátek.
Barvy, kterými básník kreslí své obrazy, samozřejmě čerpají ze škály modré, ale též namáčí do Veronesovy zeleně s konturou zlatavého lesku. Klaus Merz citlivě mísí polohy vznešené i obyčejné, svým typicky sevřeným projevem popisuje navštívené místo v mikropříbězích - lákavě snivých, vnímavých pro detail. V impresích, které jsou spolehlivou pozvánkou tam, kde loďky znovu vyplouvají.
Klaus Merz, Jakub spí. Vlastně román, Archa, Zlín 2009, překlad: Milan Tvrdík, str. 58
Klaus Merz, Benátské imprese, Archa, Zlín 2009, překlad: Milan Tvrdík, str. 82.
