Témata o Česku ke mně jen náhodou přišla, říká autor Skleněného pokoje
První knihu napsal až v 39 letech, i tak se ale stihl stát bestsellerovým autorem. Britský spisovatel Simon Mawer si hned svojí prvotinou nazvanou Chiméra vysloužil celosvětový obdiv. Velkého zájmu se dočkal i v Česku. A to romány Mendelův trpaslík a Skleněný pokoj. „Jen tak náhodou se obě témata týkají Brna,“ říká Mawer.
Čím si vás česká historie tak získala?
Sám jsem si vlastně primárně nevybral Českou republiku jako své téma. Obě témata týkající se Česka ke mně jen tak náhodou přišla. A jen tak náhodou se také obě dvě týkají Brna. Spíš mě zaujali konkrétní příběhy, které jsem chtěl ve svých knihách vyprávět.
To, že jsem kvůli tomu začal blíž zkoumat Česko a častěji sem jezdit, to byla jen další přidaná hodnota. Ještě jsem se ale víc nezačal soustředit na Prahu. Zatím jsem tematicky stále v Brně, pořád ale doufám, že mě něco dalšího osloví.
Se spisovatelem Simonem Mawerem mluvila redaktorka Klára Fleyberková. Například o jeho vztahu k České republice
Často se vracíte do minulosti. Z jakého důvodu vás to tam táhne?
To je docela jednoduché. Myslím si, že máme zkrátka mnohem lepší nadhled nad minulostí než nad přítomností. Čímž neříkám, že by současnost nebyla zajímá. Ale když píšete román, tak je velmi užitečné mít nadhled. Budoucnost samozřejmě ještě neznáme a pro mě je psaní o ní neuvěřitelně nudné a hloupé, protože to je jen fantazie.
Ale zase nepíšu o vzdálené minulosti. Takovou knihu jsem napsal jen jednu, byla z 16. století a dnes už ji nikdo vlastně ani nečte. Myslím, že v češtině ani nevyšla.
Nemyslíte si, že úkolem spisovatele by mělo být do jisté míry reflektovat naši současnost a současnou společnost?
Simon Mawer se narodil v roce 1948 ve Velké Británii. Žije v Itálii a píše i o České republice. Mendelův trpaslík je o zakladateli genetiky českého původu a v knize Skleněný pokoj Mawer psal o brněnské vile Tugendhat a životě jejích majitelů. Ve Velké Británii zanedlouho vychází jeho nový román. Jde o pokračování poslední knihy Dívka, která spadla z nebe. V českých knihkupectvích by se měl objevit asi za rok.
To myslím, moje literatura dělá. Jasným příkladem je moje kniha Mendelův trpaslík. Většina z ní se odehrává v 19. století. Ale v Mendelově příběhu je řada věcí, které ovlivnily 20. i 21. století. Takže v tomto smyslu používám minulost, abych něco řekl k současnosti.
Ve vašich knihách se objevují další reálné postavy. Z jakého důvodu je tohle pro vás přirozenější než konstruovat úplně novou figuru?
Tak jako je román komplikovaná věc, tak je i tohle poměrně komplikovaná otázka, i když se to možná nezdá. Využívání reálných postav v knihách se může výrazně lišit. Mendel byl samozřejmě skutečný člověk a já jsem popsal jeho příběh.
Viktor Landauer a Liesel ve Skleněném pokoji skuteční nejsou, i když si všichni myslí, že ano. Nijak nevycházejí z příběh rodiny Tugendhatů. Okolnosti a prostředí samozřejmě ze skutečnosti čerpá, ale samotné postavy ne. Přesto se v knížce objevují reálné postavy jako Ludvík Kundera nebo Vítězslava Kaprálová. Vložil jsem je tam jenom jako vtip, protože mě baví myšlenka, že je v knize pár lidí pozná. To se mi líbí.
Ovšem vašim cílem není poučovat čtenáře. Co je cílem vašich knih?
Mým cílem je něco, co by mělo být zřejmě cílem všech spisovatelů. Tedy vyprávět příběhy. Ale nejsem si zcela jistý, co to vlastně znamená a co je účelem příběhů. Mám za to, že odpověď by měla přijít spíš od čtenáře než od spisovatele. Mě baví vyprávět příběhy. Užívám si i to, když ho tvořím, když skládám věty. Co pak ale přinesou čtenáři, to je něco velmi individuálního.