Texty o současnosti v malbě
Petr Vaňous a Martin Gerboc vydali v červnu knihu s názvem Saatchiho předsíň s podtitulem Texty o současnosti v malbě. Petr Vaňous vystudoval dějiny umění v Olomouci a působí jako umělecký teoretik, kritik a kurátor. Martin Gerboc vystudoval Vysokou školu výtvarného umění v Bratislavě, působí jako umělec, teoretik a kurátor.
Oba dva publikují své texty o umění. Své polemiky, některé z nich již dříve publikované, vložili do této knihy. Kniha se nedá číst, tučný font na křídovém papíře nejde soustředěně vnímat, protože se text slévá před očima v černobílou skvrnu. Nicméně se jedná o texty o výtvarném umění současnosti, o Vaňousovo představení třech autorů – Josefa Bolfa, Jiřího Pertrboka a Martina Gerboce – a Gerbocův rozhovor se zesnulým umělcem Pierrem Restanym.
Kniha je rozdělena do dvou částí, v první Vaňous cituje sám sebe a kromě krátkých rozpadajících se textů publikuje text ke své přednášce, kde píše o zásadních výstavách, které proběhly, nezmiňuje zde ale, že je také sám kurátoroval. Jeho ješitná drzost a neomalenost mě naprosto šokovala. Nejenže většina textů je recyklací již publikovaných Vaňousových úvah, ale Vaňous zde vedle černobílých fotografií děl umělců, kteří nejsou ani do textu zařazeni, prezentuje navíc svou vlastní kresbu. Kniha o současném umění, kterou ilustruje kurátor, jenž cituje sám sebe? Ano, to je vskutku zajímavé.
Druhou část vytvořil Martin Gerboc, výtvarník pečlivě představený Vaňousovými oblíbenými krkolomnými souvětími bez lingvistické zručnosti a jakéhokoli jazykového citu, očividně neredigovanými, v první části knihy. „Gerboc se zdá být možná mnohem více jakýmsi aktivistou využívajícím malířských prostředků k ideové propagaci, nežli milovníkem vytříbeného vkusu, či referentem na fóru tvůrčího výzkumu a objevování,“ píše Vaňous.
Gerbocova část je typograficky členěná jako čtyřikrát přehnutý papír, dvoustrana rozdělená na čtyři sloupce a každý sloupec je jiným textem, pokračujícím na další straně pod hlavičkou čísla. Těžkopádná úprava knihy je ještě horší v maketě grafického rozhraní novinového článku, který si hraje na jakousi pracovní verzi žurnalisty, samozřejmě s černobílými reprodukcemi obrazů Gerboce. Text je zoufale užvaněný a nevypovídá o ničem, ani neklade otázky, nic neříká a jenom se vrství. Na sebe. A na posledních stranách, po nedokončeném textu jakoby vytrženém z kontextu místy přeškrtaném černým fixem, splývá, jednu stranu, druhou, třetí, vrství se na sebe celých 18 stran, až to vše zakončí několik černých listů. Texty jsou nedokončené. Černý papír se nedá číst.
Celá kniha je naprostý nonsens, sebepropagace dvou autorů, kterým to v našem rodinném prostředí očividně prochází. Mohou se teď dívat na nečitelnou knihu ve svých knihovnách, plácat se navzájem po ramenou a dávat si five.
Neudivuje mě, jak může bezcenná kniha tohoto typu vyjít pod záštitou české galerie, udivuje mě ale, že zmínění autoři mohou publikovat v takových periodikách, jako je časopis A2 či Revolver Revue.
