Vie-Weg´hovy čajové růže
Název nejnovější knihy Michala Viewegha Povídky o lásce, vydané nakladatelstvím Druhé město, vypovídá přímočaře o tématech textů, které v ní čtenáři najdou. Povídky samy však zdaleka tak přímočaré nejsou.
Již v románu Andělé všedního dne autor prokázal, že ovládá podtext, rád si s ním pohrává a smysl čteného nenabízí na dlani. Hrdinové Povídek o lásce nejsou ztajeně propojeni svými životy jako postavy zmíněného románu, ale tak, že prostřednictvím svých vzájemně nepropojených osudů postupně čtenáři vyjevují smysl souboru oněch 16 povídek jako celku: pro každého z těchto hrdinů je láska zcela něčím jiným, takže v průmětu jejich životních příběhů vystupuje titulní téma jako mnohotvárné, proměnlivé, živoucí a neuchopitelné tajemství.
Je projevem vypravěčské ironie, že hned první povídka se jmenuje Definice lásky. A poučuje-li v závěru této povídky stará žena mladou, že láska je, "když je to alespoň občas pěkné (...) a když to není dlouho nesnesitelné," pak to nejspíš nebude projev rezignovaného postoje stárnoucího autora, jak jsem se dočetl v jedné z kritik, ale jen pokračování oné svrchované ironie života, jež oné vypravěčské dává oprávnění, protože láska - jak autor ukazuje hned v následné Záhadě - je nevypočitatelná a nedefinovatelná. Proč by jinak mladý hrdina Záhady utratil celé své jmění za snubní prsten, a přesto ho nedal té, s níž žije a pro kterou jej koupil? Autorův zájem se však neupíná jen na lásku či nelásku mezi muži a ženami, ale také na tu, jež žije ve vztazích dětí a rodičů a která je v velmi cudně a střídmě zachycena v jedné z nejlepších povídek souboru, ve Spisovatelově otci.
Důležitým atributem Povídek o lásce je hravost. Autor jí obdarovává své postavy, a v některých případech ji dokonce povyšuje na významotvorný princip textů. Své hry však neopakuje, a tím dokáže mást. V povídce Dáma s krémem si pohrává s odkazy na Čechovovu Dámu s psíčkem, díky čemuž v povídce Sedmdesát jedna čajových růží, nesoucí podtitul "literární hádanka", jedna z recenzentek našla aluze na Cunninghamovy Hodiny a potažmo i Virginii Woolfovou. Škoda že jsem nemohl vidět autora při četbě oné recenze. K pochopení povídky o růžích totiž není důležité znát její metatextové zázemí, ale odpovědět si na otázku, proč její obstarožní hrdina před darováním kytice dvě z růží odhodil. Kdo to uhádne - a věru, že literární erudici k tomu nepotřebuje -, pochopí také, proč se ten starý mládenec srovnává s prasaty specializovanými na hledání lanýžů.
Není divu, že většina kritiků považuje Viewegha za obratného, nicméně povrchního spisovatele. Při jejich schopnosti pozorně číst bude náležitě oceněn, až když pobude na Sibiři, nebo se začne podepisovat Vie-Weg´h.
Michal Viewegh, Povídky o lásce, Druhé město, 2009, 152 s.
