Waldheimská idyla

Mohlo by se zdát, že Waldheimská idyla vypráví o časech příjemných a sympatických, o místech, která lákají k návštěvě. Ale pravý opak je pravdou. Takto nazvaný text obsahuje vzpomínky malířky Milady Marešové (1901 - 1987) na období jejího pobytu ve waldheimské věznici v letech 1941 - 1945.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Obálka knihy Waldheimská idyla

Obálka knihy Waldheimská idyla | Foto: Nakladatelství Academia

Vyprávění vznikalo v čerstvě poválečných letech, po propuštění Milady Marešové z věznice ve Waldheimu. Nacistický soudní tribunál ji odsoudil ke 12 letům vězení a 10 letům ztráty občanské cti. Její vinou byla spoluúčast na vytváření časopisu V boj, vyzývajícího k protestu proti protektorátnímu zřízení. Spolupracovníci - především Inka Bernášková, dcera zakladatele časopisu V boj, malíře a typografa Vojtěcha Preissiga - kteří zmíněnou tiskovinu vytvářeli a distribuovali, byli většinou odsouzeni k dlouholetým trestům (Skutková podstata byla jednoznačná - protiněmecká činnost se rovnala velezradě.) Bernášková, hlavní postava této akce, si dokonce vyslechla trest smrti - toto podrobně rekapituluje ve svém doslovu (Milada Marešová - odboj a trest s tužkou v ruce) editorka knihy Martina Pachmanová: "Bernášková byla jako odpovědná redaktorka, vydavatelka, tiskařka, administrátorka, expeditorka a kolportérka časopisu odsouzena k trestu smrti. Stala se tak první Češkou, kterou stihl hrdelní trest..."

Ale zpět k hlavní postavě Waldheimské idyly, k úspěšné malířce Miladě Marešové. V předválečném období studovala na Uměleckoprůmyslové škole u Vojtěcha Hynaise a na Akademii výtvarných umění, načež absolvovala stáž u malíře Františka Kupky v Paříži. První samostatnou výstavu měla v roce 1925 v Topičově salonu v Praze. Po druhé světové válce se věnovala hlavně ilustracím dětských knih a k malbě se vrátila až na začátku 60. let minulého století.

Vzpomínky, díky nimž zpětně rekonstruovala realitu německé věznice, zachycují realitu především objektivně. Na první pohled se zdá, že to nebyla léta až tolik těžká, jak by se dalo předpokládat. Postupně je však jasné, že tíha, kterou musela autorka nést, je jen zakrytá. Její vyprávění popisuje strukturu vězeňského života, hierarchii, která udávala rytmus tamějšímu životu. A náhle - jako z jejích kreseb, které jsou blízké karikaturám - vystupují postavy, jež se smyslem pro humor nemají nic společného. Dozorkyně, lpící na trestaneckém drilu, jsou reálné. Zapisovatelčino výtvarné nadání se tu plně projevuje i skrze slovní vyjádření. Tak jako ve svých kresbách několika tahy tužkou zachytila podoby svých věznitelů, smutné oči spolutrestankyň i obrazy tíživých snů, tak k vylíčení prostředí waldheimské věznice stačila prostá charakteristika. V krátkých kapitolách je užito několik výstižných slov a vystoupí z nich místo i jeho dočasné obyvatelky, zazní naděje upínaná k osvobození, ale též smutek nad těmi, které propuštěny z věznice putovaly do koncentračního tábora. Mezi zmínkou o chatrné hygieně, nezvyklé a nepříjemné práci, nedbalé lékařské péči, jiskří radost ukrytá do večerního vyprávění a sdělování životních osudů.

Doplňkem textu jsou dopisy, které autorka posílala rodině. V rámci toho, co do nich mohla vzhledem k cenzuře napsat, je stejně možné vyčíst naději na konečnost daného stavu i potřebu vědomí, že autorčini blízcí netrpí jejím odloučením víc než je bezprostředně nutné. Waldheimská idyla Milady Marešové je jakousi slovní drobnokresbou. Neohromuje čtenáře ani ho nenutí k soucitu. Přesto je věrohodným svědectvím o lidské síle i slabosti.

Milada Marešová, Waldheimská idyla, Academia, Praha 2009, str. 206.

Milena M. Marešová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme