Bratislavská synagoga vystavuje díla zabavená Židům za 2. světové války
Výstava, na které je k vidění pouhých sedm obrazů, to nezní jako nejlepší tip na kulturní zážitek. Ani když je mezi vystavenými díly i jedno od Rembrandta. Nová výstava v Bratislavě ovšem nesází na počet, ale na příběh obrazů. Tyhle patřily slovenským Židům, kteří během 2. světové války nuceně přišli o majetek. Arizace uměleckých děl je na Slovensku zatím neprobádanou oblastí. A pátrání po původu obrazů hotovou detektivkou.
„Tohle je jediná funkční synagoga v Bratislavě, postavená v letech 1923 až 1926. Během války byly v synagoze uskladněné arizovaná, ukradená umělecká díla a další movitý majetek členou bratislavské komunity,“ říká Maroš Borský, který je ředitelem židovského komunitního muzea.
To funguje právě v bratislavské synagoze a otevřeli ho teprve loni. Nejnovější výstava v muzeu ukazuje 7 arizovaných obrazů, které po válce skončily ve sbírkách Slovenské národní galerie. Dopátrat se jejich původních vlastníků dnes už není možné.
„Je téměř vyloučené, že by se mohl někdo identifikovat jako pozůstalý nebo příbuzný konkrétních majitelů. Protože na základě výzkumu, který byl udělaný víme, že jména většiny manželů až na jednu výjimku jsou neznámá,“ doplňuje Borský.
Co ale vypátrat jde, je samotný fakt, že obrazy měly do války židovské majitele. Není to přitom vůbec bezvýznamná informace. Pokud se v galerii díváte na obraz, o kterém víte, že jeho majitele nejdříve úřady okradly o všechno a pak ještě poslaly na smrt do koncentračního tábora, asi se na malovanou krajinku nebo na výjev z boje budete dívat trochu jinak, možná trochu déle a s jinými myšlenkami. Slovenská národní galerie má část arizovaných uměleckých děl ve svých sbírkách už přes 60 let. První, kdo po nich začal úspěšně pátrat, je autorka výstavy Jana Švantnerová.
„Tato výstava je opravdu takovou vlaštovkou. Prezentujeme pouze díla pocházející ze 14 děl, jež byly převedeny do státního majetku. A tato díla jsou v současnosti v majetku Slovenské národní galerie, která je vlastně partnerským projektem a tímto vlastně, pokud vše půjde dobře, budou následovat i jiné instituce, které také budou ve svých fondech hledat tato díla," popisuje Švantnerová.
Arizovaných uměleckých děl je samozřejmě mnohonásobně víc, než jen vystavená sedmička obrazů. Během 2. světové války slovenský stát pořídil podrobný soupis všech uměleckých děl, které byly v židovských domácnostech.
Obrazy, sochy, a další předměty se většinou prodaly na veřejných dražbách, část byla převedená do státního majetku. Podle autorky výstavy Jany Švantnerové byla arizace vysloveně odporným procesem.
„Bezcharakterní, nelidský, drzý, hnusný, prospěchářský, velmi nechutný. Mně samotné nedělalo dobře provádět ten výzkum. Nijak extra speciálně jsem si to neužívala. Identifikace těch děl mě potěšila do té míry, že jsme mohli ukázat, že je možné je identifikovat. Ale opravdu spíš bylo velmi nepříjemné se tomuto tématu věnovat. Protože opravdu je jedno, jestli je jeden nebo dva zestátněné obrazy, ale celá procedura i s tím, jak lidé odhodlaně ty věci v té době vykonávali, je opravdu obludná," doplňuje.
Obrazy na výstavě nepromlouvají, jejich majitelé jsou nezvěstní. Ve vedlejší místnosti se ale přece jenom můžeme takřka živě přenést do historie.
„My jsme milovali toto město a nikdy jsme neuvažovali o útěku nebo emigraci. A to byl žel ten důvod, proč nás v té největší honičce zatkli," vysvětluje Tomáš Frankl, bratislavský žid.
Na zdi visí obraz, který jeho otec namaloval po válce. Z plátna se šklebí tváře nacistických vojáků pod bratislavským hradem, jsou tam vidět i na kost vyhublé postavy židů. Je to vzpomínka na dobu, kdy celou Tomášovu rodinu málem poslali do koncentračního tábora.
„Bylo to v 28. září 1944 kolem půlnoci. Přišli k nám do bytu, bouchali na dveře vojáci s bajonety. Jeden německý voják měl kulomet, řekl nám, abychom spěchali. Že se nemusíme ani příliš oblékat, protože nás přivedou zpátky," vzpomíná.
Tomáš Frankl měl nakonec štěstí, zbytek války prožil v úkrytu a osvobození se dočkal i jeho otec. Historii obrazu tak Tomáš může vyprávět sám.
Jiné je to u sedmičky arizovaných obrazů vedle v místnosti. O nich už můžou promluvit jen skoupé záznamy v archivech. Jejich původní majitele už totiž nikdo nenajde.
