Jak si Kocourkovští udělali dekadenci
30. září začala v Galerii Rudolfinum dlouho očekávaná výstava s názvem Decadence Now! Exhibice by měla představovat současné tendence dekadence, tedy úpadku, úzkosti a deprese, zobrazené v současném umění. Podle naší redaktorky Barbory Sedláčkové to ale tak úplně není, poslechněte si, co si o výstavě myslí a co jí k dekadenci dneška řekli kurátor výstavy Otto Urban a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma.
Otto M. Urban, odborník na dekadenci nejen doby Baudelaira, vytvořil koncept výstavy a kurátorsky ji zaštítil. Rozčlenil ji do pěti sekcí, čtyřmi z nich odkazuje ke své kurátorské výstavě, která proběhla před čtyřmi lety v Obecním domě a zaměřovala se na dekadenci z přelomu století. Témata, jež by dle podnadpisu měla být za hranicí krajnosti, jsou krajnosti jednotlivě specifikované: Bolest, Sex, Pop, Šílenství, Smrt, reprezentují díla současná, ale i třicet let stará. Podle Petra Nedomy to neznamená, že se nejedná o současnou dekadenci.
Co je vlastně dekadence, je to kus uměleckého díla, který se nám zdá odporný svou formou i sdělením, nebo je to jen hezky představený satanismus, otevřená sexualita, pornografická zoofilní póza na černobílé fotografii, sebepoškozovací porucha na barevné fotografii nebo čára olejového kokainu na zrcadle? Tato zobrazení nejsou dekadentní ani šokující. Šokující je sebepoškozování v zoufalém světe, patnáctiletá narkomanka, prodávání vlastního těla v pornografickém průmyslu z důvodu nedostatku finančních prostředků na jídlo vlastních dětí a sebevražda, z níž po pověšení odkapává zoufale odporná depresivní reflexe situace vlastního života. Nic z toho díla vystavená v Rudolfinu nedokážou vystihnout, jsou to jen obrazy, sochy.
Vystavovaná díla od Gilberta a Georgie nejsou dekadentními fotografiemi, nýbrž záznamem angažovaného umění, vyjádřením názoru na politiku, rasismus a náboženství. Další z vystavujících Ikuko Miyazaki převádí kresby Egona Schieleho do 3D podoby, kdy disproporční kresby domýšlí do figurálních rozměrů a vznikají zubožené panenky Barbie. Géza Szöllösi vytvořil lidskou vagínu ze zvířecího masa a dal ji do akvária z formaldehydu, což je svým způsobem dekadentní, plýtvání zvířecím masem je v naší společnosti hojně rozšířeno. A co Keith Haring a jeho čůrající kostra? To je ukázka nízké kultury?
Z českých zástupců si vybral Otto Urban Marka Thera, Václava Jiráska, Martina Gerboce a Josefa Bolfa. Marin Gerboc a jeho duše vznášející se nad hroby fungují jako strašení pro děti, ne jako dekadentní obraz a lavírovaná kresba Josefa Bolfa jako obraz, Bolfův obraz, kde se tu a tam ocitne ticho, vystrašené oči dětí a jistá lehce potemnělá mlčenlivost postav. Ne vyjádření hnusu.
Poslechněte si rozhovor s Petrem Nedomou a Otto M. Urbanem.
Rozhovor s kurátorem Otto Urbanem a ředitelem Galerie Rudolfinum Petrem Nedomou o výstavě Decadence Now!
Výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti je nejrozsáhlejší projekt, který Galerie Rudolfinum za 17 let trvání své existence uspořádala, doprovází ho festivalové množství programu, jako je vydání nové desky Moniky Načevy, filmové projekce v Aeru, interpretace divadelní hry Elfriede Jelinek v samotném Rudolfinu a další čtyři výstavy. Jedna hned naproti v Uměleckoprůmyslovém muzeu, další v Doxu, v Západočeské galerii v Plzni a v Domě umění v Brně. Podle nového konceptu tedy dekadence propojuje instituci státní, soukromou, krajskou a městskou. Aby udělala dobrou podívanou, aby Čechům ukázala uměleckou podívanou. Konvenční dekadenci, kterou si Kocourkovští vymysleli, aby si zahráli na světovou výstavu. Bez přesahů formy, bez opravdově hmatatelné hnusoty.
Všechny vystavené věci jsou krásnou a čistě provedenou světově uznávanou prací, která je až druhotně ošklivá, provokativně dekadentní. Jde o teatrální představení sexy tématu širší veřejnosti, která si z výstavy odnese právě tu krev, sex, ohanbí, oběšence a provinční divnost jménem dekadence, kterou chce vidět. Na výstavě chybí věci Vladimíra Skrepla, průkopníka současné dekadence, a má to své odůvodnění, nejsou tak sexy ani tak dobře prodejné.
