Julia Calfee: "Myšlenka útočiště, to mě tam drželo celé roky..."
Americká fotografka Julia Calfee v Centru současného umění Dox vystavuje své fotografie, které pořídila během čtyř let pobytu ve slavném Hotelu Chelsea. Ten byl prakticky po celé dvacáté století centrem newyorské umělecké avantgardy. Navštěvovali ho a žili v něm filosofové, spisovatelé, filmaři, výtvarníci.
A také zoufalí bohémové, kteří usilovali o to se někým takovým stát. Mezi jeho zdmi byla mimo jiné napsána kniha 2001: Vesmírná odyssea, alkoholem se otrávil básník Dylan Thomas a Andy Warhol tam v šedesátých letech natočil svůj první úspěšný experimentální film Chelsea Girls. S autorkou fotografií si u příležitosti otevření její pražské výstavy Chelsea Hotel zevnitř, která potrvá do 29. března, povídal redaktor Robert Candra.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ ROZHOVOR!
Kdy jste poprvé vstoupila do Hotelu Chelsea?
Koncem roku 2002. Přijela jsem z Evropy, kde žiju, a neměla jsem vůbec v úmyslu bydlet v Hotelu Chelsea nebo usadit se v New Yorku. Přijela jsem na autogramiádu k minulé knize, té o Mongolsku, a ubytovala se v Hotelu Chelsea, protože byl blízko galerie, kde byly moje práce vystavovány.
A rovnou jste se rozhodla zůstat tam čtyři roky?
Nebylo to až tak najednou. Během dvou týdnů, co jsem tam bydlela, jsem potkala spoustu neuvěřitelných lidí. Podivných lidí. Slyšela jsem podivné historky. Když jsem si prohlédla fotky, které jsem udělala, líbila se mi záhadnost toho místa. Byly tam všechny legendy. Ti lidé skutečně věřili, že nemůžou žít nikde jinde než v Hotelu Chelsea, že je ten hotel ochraňuje. Pak jsem jela zpátky do Evropy, ale samozřejmě jsem se vrátila a musela jsem si promluvit s majitelem a manažerem hotelu Stanley Bardem, protože on vždycky osobně vybíral, kdo tam smí bydlet. Nebyla to otázka toho, kolik peněz vyděláváš nebo kolik mu můžeš dát, proto tam taky žilo tolik umělců, ještě než se stali slavnými. Nebylo to místo pro slavné osoby. Lidi tam přicházeli, a pak se stávali slavnými. A pak odešli.
Takže manažer rozhodoval o tom, kdo smí v hotelu delší dobu bydlet?
Ano. Manažer a majitel. Měl sedmý smysl. Když přišli třeba Bob Dylan, Miloš Forman nebo Christo, byli to prakticky bezdomovci, neměli žádné peníze. A on dokázal nějak vycítit, kdo z nich to dotáhne daleko. Pokud to cítil, jednal s nimi jako s hosty. Jinými slovy, nemuseli platit nájem, měli svobodu tvořit a - což myslím je pro umělce obzvlášť důležité - požívali respekt.
Ve vaší knize zmiňujete, že žít v Hotelu Chelsea nebylo vždycky jednoduché. Můžete to vysvětlit?
Žít pohromadě se spoustou umělců asi nikdy není snadné. My jsme žili ve vzájemné těsné blízkosti. Z hotelu vedly jediné dveře, pokud ses neproplížil sklepem k zadnímu východu. Takže v lobby byli pořád lidi, ve výtahu byli pořád lidi. Všichni jsme žili prakticky na chodbách, protože pokoje byly malé. Prostě jsme jakoby odstrčili zdi a považovali chodby za své pokoje. Vždycky tam byl těsný kontakt s ostatními. Obzvlášť v zimě bývali lidi docela paranoidní, z nedostatku slunce a z toho, že jsou pořád zavření uvnitř, takže se vynořovaly různé podezřívavé pocity. Občas vypukl oheň. Hořelo tam mockrát. A to bylo překrásné, vždycky jsme se shromáždili a málem začali tančit. Takže s atmosférou to šlo nahoru dolů. Jeden den byli lidi naprosto neurotičtí, uzavření, možná dokonce sjetí drogami. A druhý den bylo všechno zase z ničeho nic skvělé a já jsem byla jejich nejlepší kamarádka.
Spousta focení se taky odehrávala pozdě v noci. Vždycky jsem byla umělcům - respektive prostě rezidentům, nemuseli to být zrovna umělci - k dispozici kdykoli. Mohli mi kdykoli zavolat, bylo to jako být doktor na pohotovosti - vždycky jsem řekla, že přijdu.
Když jste zmínila drogy... V knize je taky fotka chodeb kdesi ve sklepě, které vypadají velmi strašidelně, a píšete, že tudy dealeři utíkali před policií. Měl život v Hotelu Chelsea nějakou temnou, řekněme kriminální stránku?
Nevím, jestli zrovna kriminální. Ale rozhodně se říkalo, že v sedmdesátých letech jediné menu pro pokojovou službu byl seznam všech drog, které jsi mohl chtít. V té době dealeři prostě spali na chodbách, takže cestou do pokoje je člověk musel překračovat. Když jsem tam byla já, určitě se tam stále vyráběl meth. Ve výtazích se pořád pohybovali lidi, kteří mi přišli jako dealeři. Drogy se tam nepovažovaly za zločin, spíš za běžnou činnost.
V Hotelu Chelsea byla v podstatě jediná zakázaná věc, kvůli které vás mohli okamžitě vyhodit. A to bylo, pokud by někdo jakkoli ublížil dětem, které tam žily. Byly tam rodiny s dětmi, které si společně hrály na chodbách. Byly skoro jako malí bůžci, se kterými se vždycky zacházelo s respektem. Jejich hřiště a jejich hry byly vždycky naprosto chráněné, takže se nemohly dozvědět o tom, co se vlastně děje za těmi zdmi.
Co vám přinesl pobyt a práce v hotelu jako člověku a jako umělkyni?
Tehdy jsem se právě vrátila z Mongolska, kde jsem strávila hodně času s kočovníky a šamany, dokonce s vězni. A v Hotelu Chelsea jsem našla podobnou subkulturu, stejný přístup k tomu, co je v životě důležité. To místo bylo mimo kapitalismus, neodkazovalo k němu. Stejně jako mongolští šamani by zřejmě byli mrtví, kdyby v nich v dětství nebyli rozpoznáni právě šamani, mnoho umělců v hotelu se tím místem cítilo chráněno. Říkali, že nebýt hotelu, skončili by určitě v blázinci.
Pro mě bylo naprosto neuvěřitelné, že tohle se děje v takhle kapitalistickém městě, jakým je New York, kde se všechno měří úspěchem a penězi. Někteří umělci v hotelu byli skutečně úspěšní a vydělávali nějaké peníze, ale se všemi se zacházelo stejně. Myšlenka útočiště, místa, kam můžeš přijít, kdy jsi úplně na dně, a jedná se s tebou jako s hostem - nemusíš platit nájem a dostává se ti podpory, abys zase mohl začít žít, to mě tam drželo ty roky. Cítila jsem, že je to výjimečné a že to jednou zmizí.
Vím, že jste se při fotografování soustředila spíš na atmosféru, na celou řekněme živoucí bytost Hotelu Chelsea, ale přesto - vzpomněla byste si nějakou osobnost, která i mezi takhle výjimečnými lidmi vyčnívala?
Byla tam spousta vynikajících osob. Ta, na kterou myslím, žila v sedmém patře. Jmenoval se Rose Rosewood. Říkám jmenoval, ale vlastně nevím, jestli bych neměla říkat "jmenovala". Rose ze svého třípokojového apartmá vytvořil meditační centrum. Uprostřed byla velká židle pro gurua, který měl přijít. Popravdě jsem tam nikdy gurua neviděla, ale to centrum bylo otevřené každý večer a probíhaly tam buddhistické motlitby. Byla v tom skutečná oddanost, protože se to dělo opravdu každý den. Později, kolem osmé, se pak Rose vždycky nastrojil a proměnil se v jednu z nejznámějších transvestitických striptérek v New Yorku. Nosil velmi výstřední šaty, každého urážel, byl to velmi provokující a velmi erotický člověk. A měl ještě třetí stránku, byl (nebo byla) skvělý tesař. Přes den restauroval starožitný nábytek. To bylo pro Hotel Chelsea typické. Lidi měli víc životů, víc osobností - a nebáli se je žít všechny najednou.
Vrátila jste se do Hotelu Chelsea ještě někdy později?
Když jsem opustila New York, jela jsem zpátky do Evropy. 17. června 2007 byl manažer a majitel hotelu vyhozen a obviněn ze špatného hospodaření. Už se tam nikdy nesmí vrátit. A spousta umělců - a když říkám umělci, myslím spíš bohémové - zkrátka hodně z nás byla pozadu s placením nájmu. Den potom, co vyhodili Stanleyho Barda, po nás chtěli, abychom okamžitě doplatili nájmy, jinak budeme - slušně řečeno - požádáni, abychom hotel opustili. Mnoho umělců odešlo a nastala velká revolta ohledně Stanleyho vyhazovu, rezidenti házeli smradlavé bomby, malovali transparenty "Chceme Stanleyho zpátky!" - a já myslím, že měli pravdu. Jednou jsem vystoupila z výtahu a jedna z mých přítelkyň psala na kus hnědého papíru "Chceme Stanleyho Barda zpátky!". Pak jsme zjistili, že byla tajně filmována a druhý den u ní zvonila policie. Myslím, že tohle tady v České republice asi dobře pochopíte. Když všeobecně panuje podezřívavá nálada, víš, že někdo poslouchá, všude nainstalovali kamery a prostě nás chtěli dostat pryč za každou cenu. A nakonec v téhle bitvě vyhráli.
Chcete ještě něco dodat ohledně vaší výstavy v galerii Dox?
Ano, něco ano. Jednou z legend Hotelu Chelsea byla víra v to, že tam můžeš vždycky přijít a v jistém smyslu se zotavit, obnovit. Proto tam taky Arthur Miller a Marilyn Monroe strávili líbánky. Duch Hotelu Chelsea už odtud zmizel. Ale výstava v Doxu není jen obnovením hotelu. Já nějak cítím, že duše Hotelu Chelsea tam právě teď žije. A to je něco velmi mimořádného.
