Kabelka s hadí hlavou není jen luxusním doplňkem. Je i svědkem příběhu a historie

Národní muzeum v těchto dnech finišuje s přípravou hlavního výstavního projektu roku o událostech 20.století s názvem Peníze. Část exponátů na ni darovali sami obyvatelé Prahy, kteří prohledali své sklepy, půdy i šatníky a do muzea přinesli oblečení z období protektorátu a první republiky.

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dvě různé budovy a řada odlišných dob dnes tvoří jediné Národní muzeum

Dvě různé budovy a řada odlišných dob dnes tvoří jediné Národní muzeum | Foto: Tomáš Adamec

„Je to krátký, jednoduchý kabátek,“popisuje kurátorka sbírek textilu Miroslava Burianová černý kabátek, který sundává z věšáku.

Je ušitý ze pštrosího peří a muzeu ho spolu s dalšími 11 kousky darovala Petronila Trnková.

„Asi nejpůsobivější byl příběh celku 12 předmětů, které jsme dostali po paní Marii Klabanové, což byla dáma, která se narodila v roce 1890 a v roce 1910 vstoupila do služeb velmi bohaté židovské rodiny Engelmannů v Praze,“ popisuje příběh Miroslava Burianová a pokračuje:

Přehrát

00:00 / 00:00

Příběh kabelky s hadí hlavou přibližuje Michaela Vetešková

„Postupně z kuchařky se stala společnicí staré paní Berty Engelmannové a tou společnicí zůstala po celou dobu 1. republiky.“

Rodina Engelmannů žila v centru staré Prahy, mluvila německy, a když se dostal Adolf Hitler k moci, stačila včas odejít do Ameriky. Až na Bertu Engelmannovou, která v zemi zůstala. Když ji dostihlo nacistické běsnění, darovala několik svých luxusních předmětů své společnici Klabanové.

Jedním z nich je kabelka, ušitá z hadí kůže. Jednalo se v té době o velmi oblíbený materiál na luxusní předměty v době první republiky.

„Paní Engelmannová patřila k pražské elitě. Byli to lidé, kteří navštěvovali pravidelně divadlo. Možná ta rodina mohla být natolik bohatá, že měli třeba předplacenou lóži v Národním divadle,“ vysvětluje Miroslava Burianová, že Engelmannovi si mohli takové předměty opravdu dovolit.

82letá dáma byla 9. července roku 1942 deportována do Terezína, kde po dvou měsících zemřela. Teď v Terezíně v restaurátorských dílnách pečují o její šatník restaurátoři a kurátoři Národního muzea.

Michaela Vetešková, Marína Dvořáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme