Na sklonku života lidé vzpomínají na banální věci, říká autor výstavy Století Češi
Co vráska, to životní příběh, říká o tvářích stoletých lidí fotograf Jan Langer. A nezbývá mu než věřit, protože sám si desítky takových příběhů vyslechl na vlastní uši. Prostřednictvím unikátních dvoj-portrétů se je nově snaží převyprávět také v opavském Obecním domě, kam přivezl svou oceněnou kolekci Století Češi.
Zažil císaře pána, oslavil příchod první republiky a na vlastní kůži pocítil také proměny všech politických režimů. Vzpomínky víc než 100letého Prokopa Vejdělka by tak klidně vyšly na učebnici moderních dějin. Díky Janu Langerovi se mu teď do tváře může zadívat kdokoliv.
„Projekt jsem začal dělat při zaměstnání v Aktuálně.cz jako fotoreportér někdy v roce 2010,“ říká Langer. Tehdy ale ještě netušil, že bude jednou s fotkami objíždět výstavní síně. Původně měl totiž zpracovat jen téma stárnutí populace.
„Nápad srovnání přišel až ve chvíli, kdy jsem se s jednou paní bavil. Tím, jak vzpomínala na uplynulý život, jak zmínila, jak strašně rychle to uběhlo a dlouze se zastavila nad fotografií, kterou měla zrovna v ruce, tak jsem se říkal, že by bylo fajn lidi vyfotografovat hodně podobným způsobem jako byly archivní fotografie,“ upřesňuje Langer.
Místo původně plánovaných medailonků se tak rázem vylouply působivé portréty. Na jedné straně zhruba dvacetiletá tvář, vedle ní pak o 80 let starší. „Představoval jsem si, že když pak budou fotografie viset na stěně vedle sebe, že by jev rychlého plynutí času a toho, co je s tím spojeno, mohl být na tom velmi dobře patrný,“ doplňuje fotograf.
Čtyřiatřicetiletý absolvent opavského Institutu tvůrčí fotografie hledal své stoleté hlavně s pomocí regionálního tisku. Přes matriku pak oslovoval konkrétní jubilanty. Jezdil za nimi na venkov i do léčeben dlouhodobě nemocných.
Uspořádání rodinných vztahů
„Většina seniorů dožívá v domovech důchodců. Bylo tam ale i pár šťastných případů, kdy lidé žili třeba se svým synem, dcerou taky už na důchodě ve svém bytě nebo domě,“ říká. Některá setkání byla milá, jiná smutnější, jedno má ale Jan Langer vryté do paměti obzvlášť silně.
„Paní Pfeifarová jako jediná nemá na výstavě archivní fotografii vedle sebe, poněvadž ji v jeden moment spálila, stejně jako všechny své osobní deníky, korespondenci. Jako manželka Zdeňka Pfeifara s ním celý život cestovala po světě a osobních zážitků a vzpomínek měla spoustu a jednoho dne se rozhodla, že se chce všech těchto věcí zbavit. Odebrala se dobrovolně do LDN s tím, že chtěla nechat vše za sebou. Byli bezdětní, vilu přenechala známým za to, že ji třeba na LDN budou navštěvovat. To se jaksi neděje,“ říká Langer.
Kromě pohnutých životních osudů si Jan Langer vyslechl i příběhy, ze kterých dodnes mrazí. „Paní Čížková vzpomínala na chvíli, kdy se vracela na korbě náklaďáku z fotbalového utkání, do Dolních Břežan, kde za války pobýval Heydrich na jednom ze dvou zámečků. Vzpomínala na moment, kdy srazili Heydrichova syna přímo před zámkem. On na místě zemřel,“ dodává fotograf.
Jedno ale mají příběhy i tváře "Stoletých" společné. „Na sklonku života lidé vzpomínají na velmi banální věci. Jsou to třeba jen střípky z dětství. Hlavní poselství pro mě, co jsem si odnesl, bylo to, že pro všechny bylo nadevše důležité, jak mají uspořádané rodinné vztahy,“ uzavírá fotograf Jan Langer, který za kolekci dvoj-portrétů získal v loňském roce cenu Young Prague Photo Award, určenou pro mladé fotografy do 35 let. V Opavě bude vystavovat až do konce března.
