Pelmel CJCH v DOXu
Nejprestižnější české ocenění pro mladé umělce, tedy Cena Jindřicha Chalupeckého, letos slaví dvacetileté výročí. V Doxu právě probíhá výstava pěti finalistů 21. ročníku soutěže a zároveň výstava současných děl dvaceti laureátů. Více nejen o obou výstavách, ale i o soutěži vám řekne Barbora Sedláčková v rozhovoru s výkonnou ředitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého Lenkou Lindaurovou.
Cenu Jindřicha Chalupeckého založili v roce 1990 Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář. Je udělována umělcům s českým občanstvím do 35 let. Do současnosti ji obdrželo dvacet českých umělců, první z nich byl Vladimír Kokolia a poslední Jiří Skála. V Centru pro současné umění Dox je momentálně k vidění výstava děl všech držitelů. Nejsou to ale díla, za která byli oceněni. Práce laureátů jsou nesourodé, instalace je rozpačitá a podle kurátorky Lenky Lindaurové bylo velmi těžké donutit jednotlivé umělce ke spolupráci. Mezi nimi je i David Černý, který nesdělil, co bude vystavovat, a svou instalaci přivezl na dvůr Doxu až v den vernisáže. Své dílo – mrtvé postavy postřílené teroristy, kteří zaútočili z dodávky – nainstaloval coby posmrtnou tragédii do dvora, kde to vypadá jako v domě hrůzy s desetikorunovým vstupným. Sochařsky i koncepčně je jeho práce velmi slabá. Ján Mančuška, další z laureátů, černou katastrofu očividně předpokládal a žádné ze svých děl nevystavil, právě kvůli účasti Davida Černého na výstavě.
Poslechněte si rozhovor s kurátorkou výstavy laureátů a výkonnou ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého Lenkou Lindaurovou.
Letos byli nominováni tři umělci a dvě umělecké skupiny. Všichni vystavují v prostoru nad hlavním sálem Doxu v malých oddělených kójích balkonu. Jako první je nápaditá a vtipná instalace kresby a videa dvojice Jiřího Franty a Davida Böhma, kteří byli nominováni i v loňském roce. Vedle jsou přeplněná plátna stříkaná airbrushem Jakuba Matušky společně s bustou a malým objektem. Obrazy Alice Nikitinové jsou jednoduché, odlehčené a krásné ve své čistotě, stejně jako objekty z běžně užívaných pneumatik a drátů.
Její práce působí čistě o to víc, že vystavuje mezi Jakubem Matuškou a dvojicí Vasila Artamonova a Alexandra Klyuvkova. Ti mají v dalším prostoru readymady s promítanými diáčky kreseb na kovových spojích vagonů vlaku. Práce Klyuvkova a Artamonova je promyšlená, intelektuálně i pocitově silná, ale obrovská dřevěná torza dovezená ze staré továrny znemožňují návštěvníkovi prohlídku děl, natož nadechnutí. Odtud se dá ale prchnout do poslední místnosti, kde se nachází nudná práce Václava Magida. Napsal čtyři příběhy představující jednotlivce z různých sociálních vrstev a k nim vyrobil malá prostorová leporela. Magidova příliš vymyšlená instalace nápadně připomíná práce slavného ruského umělce Ilyi Kabakova. Nezdá se však, že by k němu chtěl Magid odkazovat.
V jednadvacátém ročníku soutěže bylo 80 uchazečů o cenu. Odborná porota, v níž je i vystavující umělec, laureát z roku 1993 Martin Mainer, vybrala pět jmenovaných a 23. listopadu určí vítěze, který získá 100 000 korun na realizaci projektu či katalogu v příštím roce, stipendijní pobyt v New Yorku a diplom podepsaný Václavem Havlem. Uchazeči o naši nejprestižnější uměleckou cenu se mohou sami hlásit, nebo jsou nezávisle nominováni skupinou nezávislých nominátorů, kteří se proměňují stejně jako porotci CJCH.
Chalupeckého cena je subjektivní jako všechny soutěže, kde se nehraje o čas či body. Jde o spekulativní ocenění, stejně jako je Thálie či Cena Alfréda Radoka. Účast v ní je svobodným rozhodnutím každého nominovaného umělce, a tedy nemá smysl spekulovat o její správnosti či nesprávnosti. Zásadním bodem existence CJCH je zviditelnění mladých českých umělců, což zejména zejména naše republika potřebuje.
