První chvíle po výbuchu
V Galerii hlavního města Prahy na Staroměstské radnici vystavuje umělec Josef Bolf. Pokud bychom hledali společný výraz pro Bolfova díla, byl by to "zoufale chladný smutek."
Josef Bolf je jedním z nejvýraznějších domácích výtvarníků. Dokazuje to i na aktuální samostatné výstavě nazvané Ty nejsi Ty, Ty jsi já. Jak je vidět, období "zlých roztomilostí" - plyše, hraček, zvířátek, loutek a mrazivé infantility, je téměř pryč. V posledních letech, jak výstava ukazuje, se autor stává přímějším ve sdělení, nechodí dlouho kolem horké kaše, a přesto ve vás zanechá pocit nevyzpytatelnosti a jakéhosi krutého tajemství. Exkurz do jeho temného světa je zneklidňujícím zážitkem zbloudilé lidské existence za všeobecného mlčení sama vrhá vstříc konci. Ticho a bezmocnost je také to, co najdete prakticky v každém Bolfově díle, ať už se jedná o záhadné portréty a autoportréty, nebo ledové postsocialistické architektonické exteriéry, mezi nimiž bloudí krvácející lidé s otevřenými žilami. Někdy to vypadá, jako by Bolf záměrně zachycoval záhadné první okamžiky po výbuchu či explozi, chvíli, kdy se rozplyne kouř, ale nikdo ještě nekřičí. Navzdory tomu, že rány jsou fyzické, krvácí zde duše.
V malbě je Bolf místy až surový, barvy často nechává stékat po plátně, ryje do vrstev, neustále používá nevinnou růžovou či temně fialovou barvu, jež vzhledem k tématu vyznívají neuvěřitelně chladně, až nakysle. (Stejný princip ve volbě barev použil Bolf i při své první scénografické práci na inscenaci Dům Bernardy Alby v podání Činoherního studia v Ústí nad Labem.) Kresba, ačkoli má tradičně blízko ke zkratkám a komiksovému vyjádření, v sobě v druhém plánu ukrývá sebezpytující lyrický výraz, který známe například od Adrieny Šimotové. Téměř sériové jsou u Bolfa výjevy ze školního prostředí, autobiografické trauma je prakticky neoddiskutovatelné. Když portrétuje děti, v podobných sériích jako kdysi portrétoval infanty u španělského dvora Diego Velasquéz, je v tom už cosi hrozivého. I z nich totiž "jako by nic" teče krev - z nosu, z uší nebo rovnou z bodné rány na břiše! Jako by Bolf systematicky vytvářel jakési domácí fotoalbum zraňovaného dětství.
Z dřívějšího období tvorby si vypůjčil symbolistní prvky - na Bolfových postavách často uvidíte masku medvědí hlavy, beraní lebku, domácí mazlíčky, anebo alespoň to, co z nich zbylo... Z osobního hlediska je pro mne Bolf nejsilnější v akvarelech - např. cyklus 6x obličeje - a také v portrétní malbě. Zvláštně jemně natočené a sklopené tváře se na vás nedívají a přesto se ten smutek do vás absurdně vpíjí skrze jejich oči, nenávratně ztracené kdesi ve tmě lebek.
Tma nedávala na nic odpověď, tak se jmenuje jedna z vystavených kreseb. Zvážíme-li vše, co zbylo zmíněno, nelze Bolfa neztotožnit s odkazy dekadentního umění, jeho příklon k existenciálnímu sebezpytování je téměř nekonečný. Jenže autor se na stejné téma dokáže dívat tisíci očima, což mu umožňuje nebýt v té neustále vršené tiché hrůze patetický či nudný.
Výstava Josefa Bolfa Ty nejsi Ty, Ty jsi já probíhá v druhém patře Staroměstské radnice do 21. 2. 2010.
