V Kroměříži stojí zvláštní perníková chaloupka. Nechutná sladce a není jisté, jak dlouho vydrží. Je totiž celá z ledu. Dva sochaři a jejich dva pomocníci ji vystavěli na kroměřížském výstavišti. Výsledné ledové dílo váží zhruba dvě a půl tuny.

9:56 9. prosince 2012 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nezdá se to, ale motorová pila je jedním z hlavních nástrojů ledových sochařů. „Nejvíc je v permanenci pila, potom sekera, mačeta, škrabka, nějaké dláto. Hořák tam přijde na závěr, protože ten led, jak je namražený, tak na sebe váže vlhkost a je celý ojíněný,“ vysvětluje sochař Miroslav Hrabal a pokračuje:

„Takže my ho musíme aspoň částečně zprůhlednit. Od sněhu ho dostat k ledu, respektive k vodě. Až se trošičku oteplí, tak ta chaloupka ještě více zkrásní.“

Miroslav Hrabal pracuje se svou manželkou Dagmar, akademickou sochařkou. Paní Dagmar upozorňuje, že Perníková chaloupka musí být bezpečná. Uvnitř se budou denně fotografovat lidé. Okna chaloupky jsou totiž průhledná. Sklo samozřejmě nahradil led.

„Nestavíme jenom stěnu, ale je potřeba mít tam bočnice zčásti vystavěné tak, aby tam bylo to provázání, jako když děláte klasickou stavbu a stavíte cihly,“ říká Dagmar Hrabalová.

Ledový kvádr snadno praskne

Sochat z ledu je pěkná dřina. „Taková chaloupka, dva a půl metru vysoká a stejně tak široká, to není práce pro lehké váhy, říká s úsměvem Arnošt Šuba. Na potřebnou velikost už nařezal desítky ledových kvádrů.

„Hned ze začátku mi druhý praskl, ale s tím se musí počítat. Stačí malá trhlinka v ledu a je to. Děláme to normálně elektrickou pilou, a když je dobře nabroušený řetěz, tak to jde úplně bez problémů,“ popisuje Šuba a dodává:

„Ale když některý kvádr už je třeba z přepravy, nebo výroby, má tam bublinu. Stačí s ním jenom lehce klepnout a praskne, i když to máme podložený polystyrenem.“

Ledoví sochaři kladou bílé cihly jednu za druhou na sebe. Je to vlastně zednická práce, souhlasí Miroslav Hrabal.

„Na začátku je to tvrdá robota, ale i ta se musí umět, protože musíme vědět, jak to řezat, aby to na sebe sedělo, aby byly co nejmenší spáry, jak to spojovat. Spáry se spojují buď hořákem, když jsou těsně na sebe, anebo se používá místo malty sníh. A musí se použít správně, tak aby ho tam nebylo moc a zase ne málo,“ uzavírá sochař.

Pokud se budou teploty pohybovat kolem nuly, vydrží ledová socha i měsíce.

Pavel Sedláček, Kateřina Kozmová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít