LOH končí, olympijské vesnice v Riu ale zůstávají. Říká se tak sportovním zařízením ve favelách
Stejně jako Česká republika získala Brazílie první zlatou medaili na olympijských hrách v judu. Vybojovala ji Rafaela Silvaová, a vybojovala ji doslova také pro chudinskou čtvrť, ze které pochází a kde se judu naučila. Podobně jako ona dělají první sportovní kroky, kopy, nahrávky, chvaty a tempa děti v dalších chudinských čtvrtích. Fungují tam sportovní zařízení, kterým říkají olympijské vesnice.
„Nevím, jestli se to někomu z Maré podařilo. Ale jsem moc šťastný, když vidím, že z jiné chudé čtvrti, z Města Boha, je žena, která vybojovala zlato a získala poctu pro své lidi. A ukázala společnosti, že stačí chtít a pomoct trochu k tomu, aby se věci začaly měnit,“ říká o zlaté judistce Amaro Domingues, bez kterého by ve favele Maré nevzniklo sportovní středisko.
A ví, o čem mluví. Adresa, na které bydlí, je také postrachem zbytku Ria. Dodnes, i v průběhu olympijských her. Jenže kromě zločinu tu žijí i děti. Celkem 3000 může sportovat v komplexu s hřišti, tělocvičnou i bazénem.
Tam se jim snaží nabídnout alternativu k lákadlům, jakými jsou drogy a lukrativní pracovní místo u drogových gangů. Dnes se snaží i stážistka Daisa Moraesová, která studuje na učitelku tělocviku.
„Byla jsem hrozně zlobivé dítě. Ale sport a hlavně tanec mě uklidnily. Pochopila jsem, že jsou v životě i jiné věci, než které se nám nabízejí tady kolem. Když mě tu dneska lidi vidí, nevěří, říkají: no to snad ne, ty děláš vysokou školu? To bych do tebe neřekla… Já jsem byla fakt příšerné dítě.“
Mají tady širokou nabídku. V celé 130 tisícové favele si často není ani kde zahrát fotbálek. A bazén nemají v Riu mnohdy ani soukromá lycea. A není to vše, jak říká sportovní koordinátorka Cátia Simãoová.
„Není to jen doplněk. Je to něco trošku jiného, než je ve škole. Ano, kdo nemá ve škole třeba karate nebo gymnastiku, tak přijde sem. A my mu tady dáme ještě něco navíc - hodnoty jako koncentrace, disciplína, respekt. To s i pak odsud děti odnášejí nejen mezi ostatní do škol, ale také do života,“ popisuje.
Cátia Simãoová tam pracuje 12 let a prý nezná lepší dobíjení baterek, než je dětský smích a radost v jejich očích.
