Čeští vědci se ze zahraničních stáží často nevracejí
Jedním z předvolebních slibů, které každé čtyři roky slýcháme, je pravidelně slogan: "Dáme více peněz na vzdělání a hlavně na výzkum." Heslo, které se ale zpravidla míjí účinkem.
I přesto, že šlo vloni celkem na vědu více než 55 miliard korun, což je dvakrát více než před deseti lety, stále je to jedno z nejmenších čísel v Evropě. Ukazuje to i nejnovější analýza stavu českého výzkumu v mezinárodním srovnání, kterou se do několika týdnů bude zabývat vláda.
Čechům se stýská
Kvůli úrovni tuzemského výzkumu a hlavně nedostatku peněz tak zatím jen málo českých vědců, kteří jsou na stážích v zahraničí, zvažuje, že by se vrátilo zpět do Česka. Pokud se tak rozhodnou, jde spíše o výjimky.
Je mu 43 let a má za sebou kariéru, kterou by mu mohli mnozí stejně staří kolegové závidět. Ambiciózní vědec Filip Lankaš sbíral zkušenosti v Německu nebo ve Švýcarsku. Stýskalo se mu ale po domově a proto dal před dvěma lety přednost před zahraniční prestiží české vědě. Zamířil do Ústavu organické chemie a biochemie, kde pracuje na teoretickém studiu struktury DNA a RNA.
„Ten stesk nebo jakási touha vrátit se je, myslím, u Čechů dosti silná. A je to obrovská šance pro českou vědu, tím, že to jsou leckdy lidé talentovaní, zkušení, vytvořit jim podmínky, aby se vrátit mohli,“ říká Lankaš.
Uspět v konkurenci
České vědě chybí hlavně peníze. Více jich putuje do laboratoří ve skandinávských zemích nebo sousedním Německu. Peníze na objevy ubývají hlavně v posledních dvou letech, jak ukázala nejnovější analýza. Může za to finanční krize, ale například i neochota českých podniků investovat do nových nápadů, říká Marek Blažka, sekretář Rady vlády pro výzkum a vývoj, který analýzu připravoval:
„Ve většině vyspělých zemí stát dává třetinu do výzkumu a vývoje a podniky zhruba dvě třetiny. A my se blížíme k těm téměř vyrovnaným, a to je bohužel charakteristické pro rozvojové země,“ říká Blažka.
Přitom nové technologie jsou tahákem ekonomiky státu a firmy s nimi uspějí v tvrdé mezinárodní konkurenci. Na to sázejí například Japonsko a Jižní Korea, kde byznys na vědu přispívá více než ze dvou třetin.
O propojení byznysu s laboratořemi se v Praze snaží i profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny a zakladatelka Inovačního biomedicínského centra, které už funguje dva roky. Akademické nápady se tady nabízejí soukromým firmám. Ne vždy to jde ale hladce, říká profesorka Syková:
„Jde to, ale drhne to. Někdy se úplně neshodují zájmy firem s tím, co je v biomedicíně cílem, Většinou dochází k nepochopení mezi podnikatelskou sférou, do čeho vlastně investují. My musíme ty klinické zkoušky provést. A to někdy trvá i deset let.“
A na to ne vždy chtějí firmy v medicínském výzkumu tak dlouho čekat. Proto se také inovace drží v Česku na špici u automobilového a strojírenského průmyslu, kde jsou jejich výsledky rychleji vidět v praxi. Právě v těchto oborech také vzniká podle analýzy nejvíce patentů, podobně jako v chemických oborech.
Celkově se ale český výzkum v mezinárodním srovnání patenty příliš chlubit nemůže. Například Švýcarsko nebo Nizozemí mají počet přihlášek na milion obyvatel u Evropského patentového úřadu až padesátkrát vyšší.
