Už nepřemýšlím o Titaniku, ale o lidech na něm, říká vědec

Je tomu právě sto let, co na svou první a poslední cestu do Ameriky vyplula britská královská loď Titanic. Zaoceánský parník, který patřil ve své době k největším, ale nikdy do Nového světa nedorazil. Hladina mrazivého Atlantiku se nad ním zavřela 15. dubna 1912.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Potápějící se Titanic na kresbě očitého svědka Willyho Stöwera | Foto: Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Tichý, temný hrob patnácti stovek lidí se skrýval pod hladinou 73 let. Teprve v roce 1985 na něj dopadlo ostré světlo z miniponorky. Tehdejší podmořskou expedici vedl vědec Robert Ballard.

Krátce po půlnoci 1. září 1985 mořský geolog a dobrodruh Robert Ballard se svou expedicí prozkoumával dno Atlantického oceánu. Do čtyřkilometrové hloubky spustil miniponorku, která měl zabudované kamery, sonar a byla ovládaná z lodi na hladině.

„Byla jasná noc, dvě hodiny ráno. Byli jsme v zadní části lodi v kontrolní místnosti. Tam jsme měli všechny displeje a technologie, kterými jsme pozorovali dno. Vypadlo to tam jako v Boeingu 747. Kontrolky se zapínaly každé čtyři hodiny a my jsme hlídali, jestli se na dně něco neobjeví,“ říká Robert Ballard.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportérka Radiožurnálu Petra Benešová mluvila v Londýně se šéfem podmořské expedice Robertem Ballardem o Titaniku.mp3

Pro je ho expedici to nebyl lehký úkol. V 70. letech, kdy začal vědec s přípravou na ponory, žádné hlubinné ponorky neexistovaly.

Štěstí tehdy zkoušela ve vodách Atlantiku také francouzská expedice s úplně novým sonarem. Francouzi ale nebyli úspěšní. Tehdy Ballard prohlásil: „No skvělé, alespoň víme, kde Titanic doopravdy není.“

„Měli jsme mapy a tušili jsme zhruba místa, kde mohly ležet trosky. Hledali jsme jakoukoliv stopu, náznak čehokoliv. Je to jako fotit v zimě jelena. Také ve sněhu hledáte jeho stopy, abyste ho našli. Schovává se před vámi a právě stopy vás k němu dovedou. A my jsme takhle hledali stopy Titaniku,“ vysvětluje Robert Ballard.

Když se Titanic potápěl, nejprve klesala jeho příď, protože se postupně zaplňovaly jeho vodotěsné komory. Obrovský tlak loď rozlomil na dva kusy. Přední část klesla jako první ke dnu, zadní záhy následovala. Obě části dnes leží na dně asi 600 metrů od sebe. Objevit je v temné hlubině bylo tehdy velmi obtížné.

Budova muzea Titanic Belfast | Foto: Reuters

„Po půlnoci jsem se rozhodl, že si půjdu na chvíli lehnout a kdyby něco, tak ať mi zavolají. A odešel jsem do své kajuty. Byla nahoře na lodi blízko kapitánského můstku. Nemohl jsem usnout, a tak jsem si četl. Najednou někdo zaklepal. Byl to kuchař. Stačil jenom říci: ‚Chlapci si myslí…‘ a já byl okamžitě na nohou. Málem jsem se zabil, jak jsem běžel rychle dolů. A pak to přišlo – na monitoru jsem uviděl obrys kotle. Byl to parní kotel,“ popisuje vědec.

Do hlubin k Titaniku se vrátil o deset měsíců později s mnohem lepším technickým vybavením. K vraku se ponořil se dvěma dalšími průzkumníky v miniponorce. Stroj měl robotické paže na odebírání vzorků a malého robota, který pořizoval snímky a videa.

Historik a spisovatel Maltin: Kdyby Titanic narazil do ledovce přímo, mohl se zachránit

Číst článek

Robert Ballard nakonec sestoupil k Titaniku jedenáctkrát. Dodnes ale nezapomene na první pocit, když ho objevil.

„Myslím na jeden pár bot, kde na dně kdysi leželo tělo. Plno lidí bylo ve vodě a mnozí z nich neměli záchranné vesty. Brzo se podchladili v mrazivé vodě a během dvaceti minut umírali. Stovky těl klesaly ke dnu. Byl to déšť lidských těl. Už nepřemýšlím o lodi, ale o lidech, kteří na Titaniku byli,“ uzavírá Robert Ballard.

Petra Benešová, Eva Presová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme