Přesně před pětačtyřiceti lety zemřel na následky popálení Jan Palach. Dnes uznávaný sochař Olbram Zoubek mu tehdy chtěl prokázat poslední službu jako umělec. Šel do Ústavu soudního lékařství na pražském Albertově a sejmul mu posmrtnou masku. Ta se pak stala součásti výzdoby na Národním muzeu.

9:07 19. ledna 2014 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Osmaosmdesátiletý Olbram Zoubek sedí u dřevěného stolu svého ateliéru v Salmovské ulici Praze a vzpomíná na dny, které mu změnily život. Mluví pomalu a popisuje zážitky, na které už nikdy nezapomněl: „Tím národ žil, tenkrát.“

Bylo 19. ledna roku 1969, tehdy 43letý sochař Olbram Zoubek je doma. A už ví, co se stalo.

„Když jsem se dozvěděl, že zemřel, tak jsem běhal po bytě jak lev kleci. Nevěda, co si počít. Zdálo se mi, že nelze žít tak, jako před tím,“ vzpomíná nyní.

Rozloučil se s manželkou i s dětmi a odešel do svého ateliéru pro nástroje. A pak společně se spolužákem, lékařem na popáleninách, zamířil do Ústavu soudního lékařství na Albertově.

„Sádra, špachtle, lžíce, indulona – je třeba pleť trochu namastit, aby se nepřichytla. To jsem dal do tašky a jeli jsme tam. Vrátný nás pustil, ač neměl.“

Vzpomínkové akce na Jana Palacha završí mše v pražském kostele svatého Salvátora

Číst článek

Sejmutím posmrtné masky Janu Palachovi chtěl prokázat službu, kterou málokdo uměl.

„Měl jsem v tom velkou praxi, sejmul jsem masky všem kolegům a profesorům na maturitní tablo – ze živých, samozřejmě,“ dodává Olbram Zoubek.

Z obličeje zesnulého Jana Palacha sejmul dvě masky, aby měl jistotu, že se dílo podaří.

„Jan Palach ležel stranou v chodbě. Důstojně, naprosto. Na katafalku, nebo stole. Přikrytý vlajkou, obklopený květinami.“

„Tak jsem rozdělal sádru, neseparoval obličej Jana Palacha prstem. Dotýkal jsem se těch podlitin a puchýřů. On si ani podobný nebyl – jedna podlitina, jeden puchýř, ten obličej.“

V ateliéru pak udělal odlitek, který připevnil na malé rýsovací prkénko, které natřel na černo. S tím vším pak zamířil k Muzeu a lidem, kteří tam v ty dny drželi čestnou stráž, destičku předal.

„Umístili to čela výzdoby na rampě,“ vzpomíná sochař Olbram Zoubek.

Destička se stala součásti výzdoby u Národního muzea, a zůstala tam až do pohřbu na pražských Olšanských hřbitovech 25. ledna roku 1969.

Milan Kopp, Michaela Vetešková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít