Natálka z Vítkova na Opavsku, které život poznamenal žhářský útok, se chystá do školy
Fotoaparátu a kamer se bojí, sama však ráda fotí a taky kreslí, nejraději lidi. Natálka Kudriková, holčička, která jako dvouletá utrpěla vážné popáleniny během žhářského útoku ve Vítkově na Opavsku, roste jako z vody. Ve školce je skoro nejvyšší. Zanedlouho půjde s aktovkou do první třídy. Jednoduché to mít rozhodně nebude, těžké následky ji provázejí na každém kroku.
Šestiletá Natálka sedí na klíně Anny Sivákové a tiskne se k její tváři. Dívá se do prázdna nedůvěřivýma a smutnýma očima. Matka s dcerou jsou jako siamská dvojčata a veškeré snahy je oddělit, byly zatím marné.
„Ona beze mě nebude. Já se jdu třeba vykoupat a ona tam se mnou musí být. Nejenom ona nemůže být beze mě, ale já už nemůžu být bez ní. Jsme na sebe tak fixované, že je to hodně těžké,“ říká maminka Natálky.
Když je mimo bezpečí domova, nebo když do jejich domku vstoupí někdo cizí, Natálka nemluví. Nekomunikuje s lékaři, učiteli ani s dětmi ve školce. Hraje si tam sama, s maminkou za zády. Jenže teď má před sebou důležitý krok, čeká ji škola.
„Tento rok ji bude sedm, v září jde do první třídy. Natálka říká, že do školy jde, ale že tam musím být s ní. Když má nějakou operaci, tak se léčí hodně dlouho, proto si myslím, že škola bude velký problém. Umí počítat, psát čísla a písmena, zná barvy. Neudrží ale v ruce dlouho tužku nebo pastelku,“ prozrazuje Anna Siváková.
„Ona něco nakreslí nebo postaví a má radost, že se nám to líbí. Hodně fotí, říká, že by chtěla být fotografkou. V Budišově se nám žije dobře. Někteří lidé v okolí se na ni dívají výrazem, že to někdy zabolí,“ svěřuje se maminka, která by se ráda vrátila do práce:
„Já už bych teď šla ráda do práce. Možná bych si v ní vyčistila hlavu. Na budoucnost moc ráda nemyslím. Nejradši bych byla, kdyby se pro ni zastavil čas. Kdyby nerostla a zůstala taková, jaká je, protože člověk neví, co nás čeká dál. Nejhorší je to v noci, promítá se mi to. Mám problémy se spaním.“
Natálce postupně mizí z očí nedůvěřivost, do obývacího pokoje nosí hračky. Když holčička promluví, Anna Siváková má v očích slzy. Nakonec Natálka nakreslí obrázek. Je na něm maminka a smějící se slunce se spoustou paprsků.
„Kdyby to šlo všechno vrátit a nestalo se nic takového, tak by měl člověk život v klidu, jako ostatní lidé,“ přeje si Anna.
