Do centra Kyjeva se vrací život, otevřely se obchody i stanice metra
Obyvatelé Kyjeva si po třech měsících protestů svobodně vydechli. Věří, že se zkorumpovaný a v závěru i krvavý režim prezidenta Viktora Janukovyče už nevrátí. A houfně se vydali do centra k místům nejhorších bitev s policií i pomníkům padlým.
Rozladěné piano v ukrajinských barvách se stalo legendou. Neví se, kdo ho přinesl, ale je tam od začátku protestů. Občas je na pódiu, pak na ulici a teď před budovou kyjevské radnice. Z melodií se dá vytušit, že nálada není radostná.
„Máme státní smutek a podle toho vybíráme repertoár,“ vysvětluje klavírista Igor, který s přítelkyní Valerií koncertuje každý den. „Tohle je druhý klavír. První stál na Bankovní ulici u prezidentského paláce a ten je teď na scéně Majdanu.“
„V Žitomiru mají taky revoluční klavír i v Charkově a dalších městech. To svědčí o tom, že naši lidi jsou v podstatě inteligentní národ. Můžete tady slyšet opravdové virtuozy,“ doporučuje pan Vladimír s kytarou pod paží.
Klavírista své vystoupení musí občas přerušit a klíčem dotáhnout tu či onu strunu. Nástroj pochází z 50. let a je tuzemské výroby. Je celkem kvalitní, jen občas potřebuje přitáhnout.
„Někdo ho pro nás záměrně koupil, jiný přemaloval v národních barvách a naladil a pěkně se u toho nadřel. Podívejte se na to výrobní číslo, celkem jich vyrobili asi milion a toto je jeden z prvních kusů. Ty byly kvalitní a prakticky se vyrovnaly klavírům Steinway.“
Kolem klavíru se shlukují kolemjdoucí. Ty sice odborný výklad taky zajímá, ale v hlavě se jim honí jiné myšlenky.
„Jsem tady poprvé a chci věnovat peníze na obnovu našeho Kreščatiku. Jsem hrdý na to, čeho se demonstrantům podařilo dosáhnout. Bude-li potřeba, jsem ochotný tady pracovat zadarmo. Vzal jsem s sebou i rodinu. Všichni děkujeme Evropě za podporu,“ vzkazuje Viktor, povoláním opravář a řidič autobusu.
Kyjevané už asi pochopili, že jde o zásadní zlom nejen za dobu protestů, ale i v jejich současné, novodobé historii. Na Náměstí nezávislosti přicházejí celé rodiny i s kočárky a s dětmi v náručí. Už nemají strach.
„Strach už pominul. Čeho bychom se měli bát? Horší to být nemohlo. Myslím si, že už to skončilo, národ zvítězil a všechno bude dobré.“
„Lidé v to doufají. Samozřejmě je nám moc líto padlých. Oni nás ale inspirovali, abychom s tou bandou zatočili. Jako babička jsem za minulého režimu neviděla pro svou vnučku žádnou budoucnost.“
Světlana a Igor Nikolajevovi s nemluvnětem v košíku odcházejí k barikádě, aby tam položili kytici krvavě rudých karafiátů.
