Aleksandra z Kyjeva: Pochopili jsme, že nám jde o život a že musíme odejít
Ukrajina, to nejsou jen protestující na Majdanu nebo jednotky policie a Berkutu. Jsou to také téměř tři miliony obyvatel, kteří ve městě žijí a pracují. V Kyjevě ještě do minulého čtvrtka žila i Aleksandra se svým jedenáctiletým synem Iljou.
Když se situace v centru hlavního ukrajinského města začala vyostřovat, rozhodla se i s Iljou ze země dočasně odejít. Díky platnému českému vízu se jí podařilo během dvaceti čtyř hodin dostat z rozvrácené Ukrajiny do České republiky.
Rozhovor s Aleksandrou, která z obavy o bezpečnost odešla z Kyjeva do Prahy, připravila redaktorka Barbora Kreuzerová
Proč jste se rozhodla Kyjev opustit?
Báli jsme se tam zůstat. Pochopili jsme, že nám jde o život a že musíme odejít. Můj syn šel 20. února do školy a po třiceti minutách mi volala učitelka a zoufale mě prosila, abych si pro něj co nejrychleji přijela. Říkala, že v okolí školy se bude konat demonstrace a že nejspíš půjde o život. Celou dobu jsme všechny události na Majdanu sledovali v televizi, abychom věděli, co se děje. Vysílání bylo plné násilí a televize informovala vlastně jen o tom, jak se všechno vymklo kontrole a že každý kdo vyjde ven na ulici, tak se o sebe musí postarat sám. Není možné vzít telefon a zavolat policii ani doktora.
Cítili jsme, že ve městě narůstá panika. Navíc bydlíme dvě stanice od centra, takže demonstrace probíhaly opravdu velmi blízko. Postupně začalo být nebezpečné nejen vycházet na ulici, ale i zůstávat doma. Kousek dál v naší ulici začalo 20. února najednou hořet. V parku u našeho bytu se shromáždilo 6 až 7 lidí, říká se jim "tytušky", tedy provokatéři, od kterých nevíte, co můžete čekat. Děti nemůžou jen tak chodit po ulicích, nemůžete si nakoupit potraviny.
Máte představu o tom, kdy byste se mohli domů zase vrátit?
To opravdu nevím. Situace je nepředvídatelná, vrátili bychom se rádi, můj syn by měl začít zase chodit do školy. Někde se už zase vyučuje, ale v centru pořád ne. Navíc ještě stále nikdo oficiálně neřekl, že je pro děti ve školách bezpečno. Pořád je to jen a jen na rozhodnutí rodičů, jestli je tam pošlou a tím na sebe vezmou zodpovědnost za to, že je pustili ven. Hodně firem a závodů je také pořád zavřených, asi ne všude, ale v centru určitě.
Teď čekáme, co se stane v nejbližších hodinách, prý se má sejít vláda, možná se dozvíme, co se teď bude na Ukrajině dít dál. Město je teď pod kontrolou skupiny lidí z Majdanu. Upřímně nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Na Majdanu se pohybuje spousta skupinek s různými zájmy. Krajní pravice, krajní levice, provokatéři. Říct, jestli je to dobře nebo špatně, že teď všichni tihle lidé mají takovou moc, je dost těžké. Každopádně nám naši známí, kteří v Kyjevě zůstali, radí, abychom se ještě nevraceli. Jižní část státu se nechce s děním ve zbytku země smířit, a tak by mohla velmi snadno propuknout další vlna násilí.
Byli jste se v době demonstrací podívat na Majdanu?
Naposledy v neděli 16. února. Byl tam šílený nepořádek. Lidi se chovali přátelsky, ale ta atmosféra byla tížívá. Když jsme tam přišli, došlo nám, že tohle je realita, že se to skutečně děje. Předtím jsme viděli záběry z centra v televizi, říkáte si, to je strašné, co se tam děje. A pak tam stojíte a vidíte všechny ty mladé lidi, mladé muže s unavenýma očima a našedlou pletí. Víte, že mají hlad a jsou vyčerpaní, přesto tam pořád stojí jako sochy. Ty pocity byly hrozné.
A co cítíte tady v Praze?
Přiletěli jsme sem v pátek a první, co jsem cítila, byla ohromná vděčnost, která patří mým kamarádům tady v Praze. Pomohli nám i se synem dostat se z té pekelné situace v Kyjevě do bezpečí. Pořád ale myslíme na náš domov, na naši zemi a na to, co nás v budoucnu čeká. Starší generace už má třeba hotové školy, zkušenosti v práci, ale co naše děti? Teď nemohou ani chodit do školy, nemůžou chodit nikam sportovat ani na zájmové kroužky.
Co tady v Praze teď plánujete?
Teď se musíme rozhodnout, kdy se vrátíme zpátky. Mezitím se projdeme po Praze, podíváme se na památky, o kterých se všude píše. Taky máme v plánu dojít na ukrajinskou diasporu a poradíme se s nimi, co bychom teď měli dělat. Přeci jenom oni mají asi víc informací než my.
Koukáte se na české zprávy a sledujete, co se teď na Ukrajině děje?
Je velká škoda, že nejde tu situaci úplně pochopit jenom skrz zprávy, které se objevují v médiích. Hlavně v zahraničních zprávách je spousta lží. Různé kanály vysílají různé zprávy i včetně těch nepotvrzených, třeba o počtu obětí na životech a podobně. Ale informace se k nám samozřejmě dostávají i od našich známých, kteří jsou v Kyjevě. V Praze máme wifi, a tak s nimi komunikujeme přes Skype nebo jim voláme na mobil. Ten obrázek o dění doma si děláme hlavně podle toho, co nám říkají oni.
