Krymští Tataři odmítají připojení Krymu k Rusku, dodnes mají v paměti poválečné deportace
Zástupce krymských Tatarů Mustafa Džemiljov upozornil ruského prezidenta Vladimira Putina, že ruská vojenská přítomnost na Krymu nikomu nic dobrého nepřinese. Krymští Tataři chtějí, aby autonomní republika zůstala součástí Ukrajiny a vytvořili už domobranu svých vesnic. Připojení k Rusku odmítají – mají s ním ty nejhorší zkušenosti v podobě násilných deportací po druhé světové válce.
Po cestě plné výmolů přijíždíme na předměstí Simferopolu. Před stavbou nové mešity je asi deset až patnáct lidí, krymských Tatarů, kteří sedí kolem ohně a 24 hodin denně drží stráž.
Na kůlně vedle rozestavěné mešity jsou dvě vlajky – krymských Tatarů s jejich symbolem a ukrajinská modro-žlutá vlajka.
„Chráníme své domy. Nechceme válku. Každou noc tady stojíme až do rána, abychom zabránili provokacím. Máme strach o naše děti, ženy a staré lidi. Bydlí tady asi čtyři sta našich rodin,“ ukazuje na krymskotatarskou vesnici pan Eldar.
Mezi krymskými Tatary v Simferopolu natáčel zvláštní zpravodaj ČRo Martin Dorazín
„Tady bylo kukuřičné pole, tady jsme začali stavět a některé domy jsou ještě nedokončené. Staří lidi se hodně bojí nových deportací, protože si je pamatují. Nás už ale do vagonu nikdo nenacpe. To nepřipustíme,“ říká rozhodně.
Krymští Tataři budou nedělní referendum o připojení Krymu k Rusku bojkotovat. Tak rozhodlo jejich shromáždění zvané medžlis.
Strach z Ruska
„Nic dobrého nečekáme. Referendum považujeme za nezákonné. A nejen my, celý svět s výjimkou Ruska a zemí, které jsou mu podobné – Venezuela, Severní Korea a Sýrie. Náš názor je jednoznačný: my chceme žít na Ukrajině. Pokud nám svět nepomůže, zůstaneme nadlouho pod ruskou botou,“ podotýká zdejší imám Iskander a pokračuje:
Krymští Tataři jsou národ turkického původu, který žije hlavně na Krymském poloostrově. K Rusku bylo území připojeno až po rusko-turecké válce v roce 1783. Po obsazení Krymu Rudou armádou Stalin prohlásil Tatary za kolaboranty a nechal tatarské obyvatelstvo deportovat do Uzbekistánu, na Sibiř a Ural. V 60. letech byli Krymští Tataři rehabilitováni, jejich návrat však byl povolen až v roce 1988, navrácení svého majetku se nedočkali. Dnes tvoří na Krymu jen 12 procent obyvatel, je jich zhruba 270 000.
„Nespoléháme se na Rusko, říkám otevřeně, my se ho bojíme. Rusko bylo, je a zůstane okupantem a agresorem. Čtyřikrát nás deportovali, přežili jsme, ale je nás málo. S Ruskem nemůžeme bojovat, protože by nás vyhubili úplně. Pro nás je nejdůležitější zachovat náš malý národ.“
Imám Iskander připustil, že ho a všechny krymské Tatary ruský vpád na Krym zaskočil: „Kdo by si pomyslel, že se něco takového může stát. Kdyby si nás ale ukrajinská vláda všímala, nemuselo k tomu dojít. Dvacet let nás přehlíželi a nepouštěli k moci. V parlamentu jsme měli jen symbolické zastoupení. Teď se vzpamatovali a zjistili, že existují krymští Tataři, že Krym je jejich zemí, a že jenom oni mohou teď působit na svět a požádat o pomoc.“
Projíždíme čtvrtí, kde v ulicích hlídkují krymskotatarské stráže. Zaznamenávají průjezd podezřelých vozidel odbočujících z hlavní cesty a snaží se to hlásit nebo auta zkontrolovat, případně zabránit jim ve vjezdu do čtvrti, zvláště v noci.
„Lidé sem před dvaceti lety přijeli jenom s kufry, postavili domy, vychovali děti a teď tohle. Nejen pro deportovanou generaci je to obrovská psychická zátěž, zvlášť když přijedete do města a vidíte tam lidi se samopaly. Včera se můj známý procházel po městě se svou těhotnou manželkou. Chtěli zajít do obchodu, když vtom z auta vyskočili muži se zbraněmi a postavili je ke zdi. Známý ztropil povyk a podařilo se jim utéct,“ popisuje drastický zážitek Enver.
Jeho jmenovec potvrzuje, že si ruskou okupaci nedokázal představit ani v nejhorších snech. „Všechny nás to šokovalo. Vaši rodiče si totéž prožili v roce 1968, ale teď máme 21. století. Umíme bojovat, ale nechceme. Chceme žít družně a v míru,“ vzkazují krymští Tataři.
