Klienti ústavu v Rábech můžou žít nový život. Stěhují se do bytu v Polabinách
Lidé z Domova pod Kuňkou v Rábech začínají žít novým životem. Čím dál častěji odcházejí z ústavu do měst. Ale jen ti, co se obejdou bez celodenní péče. V Pardubicích bydlí třeba v paneláku na třicetitisícovém sídlišti. V třípokojovém bytě si sami navaří, vyperou i vyžehlí.
Dříve chovanci ústavu, teď obyvatelé panelového bytu Karel Žikeš a Jakub Pirkl, dostali šanci žít samostatným životem. Sami si perou, žehlí a pečují o domácnost.
Co nezvládnou, řeší s nimi asistentka Jitka Hajníková: „Naučili jsme je roztřídit prádlo a dát je do pračky, vyprat, pověsit, vyžehlit. To kluci zvládají.“
Chráněné bydlení je útulné, panuje zde pořádek a čistota. V obýváku se mohou Karel s Jakubem uvelebit do sedačkové soupravy a sledovat oblíbené seriály. Často ale chodí ven a zvládají i jezdit městskou hromadnou dopravou. „Jezdíme na kole, pěšky chodíme nakoupit,“ říkají.
„Snažíme se o individuální přístup k uživatelům, aby se cítili jako doma. Mnozí z nich své domovy nemají, rodiče se o ně nedokázali postarat. My se jim snažíme nahradit domácí prostředí,“ vysvětluje Jaroslav Havlík, vedoucí chráněného bydlení.
Na starosti má klienty i v Přelouči a v Sezemicích, i tam odešli žít normálním životem. Ústavu v Rábech se totiž daří pořizovat další byty. Na sídlišti v Polabinách to bylo díky pochopení Magistrátu města Pardubic.
„Byty máme v nájmu od města Pardubic. Spolupráce s městem je perfektní,“ pochvaluje si ředitel ústavu v Rábech Tomáš Černík.
Domovu pod Kuňkou se tak díky chráněnému bydlení snižují počty mentálně hendikepovaných klientů.
„Je to o podpoře. Vysloveně klienty v činnostech podporovat,“ dodává ředitel a klientům se bydlení líbí.
Většinou se to poštěstí těm, kteří nevyžadují celodenní péči a jsou schopní se o sebe postarat.
