Havelkova inscenace Janáčkovy Bystroušky má v Praze premiéru
Po deseti letech se na jeviště pražského Národního divadla vrací Janáčkova filozofická revue o zvířatech a lidech Příhody lišky Bystroušky. Dnes má na první české scéně premiéru.
Je pondělí 17. března večer. Orchestřiště Národního divadla postupně zaplňují domovští hudebníci a prostor se rozeznívá pestrou paletou zvuků. Za chvíli začne druhá část generální zkoušky nové Lišky Bystroušky.
Otevírá se jevištní šikma. Na ní je několik dřevěných kůlů a zelená tkanina na podlaze, která metaforicky zobrazuje les. Je to skromný, ale funkční scénický koncept výtvarníka Martina Černého, který poskytuje bohaté možnosti k tvarování hracího prostoru především hercům.
Režisér Ondřej Havelka vycházel při práci na inscenaci z Janáčkova libreta a snažil se na jeviště přenést paralelu, na které operu postavil Leoš Janáček.
„Janáček v tom libretu jasně chce použít zvířecí svět k tomu, aby ukázal, že ten lidský by mohl být jaksi čistší, uspořádanější a rovnější, bez intrik a záludností a taktik. Jak Werich s Voskovcem říkali, křivdíme zvěři, když říkáme, že je člověk štěnice nebo lev salónů nebo že to je vůl,“ říká Havelka.
Mísení a hravé prostupování zvířecího a lidského se podle dirigenta Roberta Jindry výrazně promítlo i do samotné hudby.
„Liška Bytrouška má příběh, který je na pomezí skutečnosti zvířecího a lidského světa. Ta hluboká filozofie, to poselství, které k nám vysílá v tom díle, je obrovské a mně se na Lišce Bystroušce patrně nejvíc líbí a fascinuje mě, jakým způsobem on ty jednotlivé obrazy hudebně rozlišuje,“ podotýká Jindra.
Havelkova inscenace je plná nápadů – především kostýmních, ale i choreografických. Ty výrazně utvářejí poetiku inscenace a podílejí se na řadě významových i komických point .
Režisérská invence i pedantická pečlivost jsou patrné na hereckých výkonech zpěváků, kteří do detailu vykreslují charaktery postav. Jak potvrzuje představitelka lišky Lenka Máčiková, právě na hereckou přesnost kladl Ondřej Havelka akcent.
„Já jsem s Ondřejem už pracovala, tak jsem věděla, že v tomto to bude opravdu náročné. On nenechá ujít ani jeden jediný podtext. Snaží se, aby to bylo všechno srozumitelné, i když někdy ta muzika ten text trošku překrývá – holt je to tak napsané – ale právě proto, aby se to herecky udělalo čitelně,“ říká Máčiková.
Namáhavá tvůrčí práce na postavě se však podle ní vyplatila. „Myslím, že se nám ta práce podařila, protože se tam zachovala taková ta prolhanost té lišky, a přitom se to spojilo i s tou něžnou láskou, s tím mateřstvím. Myslím si, že ta liška nakonec prožila krásný život, i když jí ho trochu narušila ta její zvědavost,“ dodává Máčiková.
I když některé inovace nebyly publikem na generální zkoušce bezvýhradně přijaty, radost z jevištní hravosti minula málokoho. A na závěr přišlo emocionální Janáčkovo finále.
„Ta poslední scéna, ta instrumentální dohra, by se dalo říct, to je prostě něco úchvatného. Je to dokonalá katarze a přináší přesně to Janáčkovo poselství, to smíření se s řádem světa a s koloběhem života, přistoupení pokorně na fakt, že člověk je smrtelný a že po něm třeba přijdou zase jiní,“ uzavírá Havelka.
