Kosovští Srbové se 15 let po válce cítí zrazeni. Bělehradem i mezinárodním společenstvím
Před 15 lety při bombardování Jugoslávie zasáhly síly NATO čínskou ambasádu v Bělehradu. Incident ale nezastavil letecké údery aliance, které nakonec přiměly jednotky Slobodana Miloševiče, aby se stáhly z Kosova. V roce 2008 pak Kosovo vyhlásilo nezávislost, země ale zůstává etnicky rozdělená, hlavně na severu v Mitrovici, kde Srby a Albánce od sebe symbolicky odděluje řeka Ibar.
Přecházím přes most, který sice spojuje severní a jižní část Kosovské Mitrovice, ve skutečnosti ovšem zůstává spíše symbolem rozdělení.
Po silnici nejezdí žádná auta a ani nemohou. Srbové sem totiž vysypali hromady kamení a štěrku, který mi křupe pod nohama, když přelézám asi dva metry vysoké haldy. Jinak tu po většinu dne panuje naprostý klid.
„Chodí tu hodně lidí, ale jen kolem sedmé, osmé ráno, kdy míří do zaměstnání. A pak zase až odpoledne, kdy se vrací nebo jdou za nákupy. Někteří sem přijedou taxíkem, přes most však musí pěšky," povídá mi příslušník italských karabiniérů hlídkujících na jižní straně mostu.
Postarší důstojník se opírá o modrobílou ceduli s jasnými pokyny v angličtině, srbštině a albánštině, podle kterých musí každý, kdo na most vstoupí, mít u sebe platné doklady. A zcela zakázáno je tu jakékoli srocování davů.
„My jsme Albánci, i když bydlíme tamhle, v srbské části. V paneláku, který je hned u břehu. Se Srby žádné problémy nemáme, ale žijeme si každý po svém. Nijak se nestýkáme," říká mi srbsky asi 45tiletý Albánec, který každý všední den kolem osmé hodiny ranní jde do práce, do jižní části města.
Stojíme uprostřed mostu, který jako by odděloval dva zcela různé světy a ocelová stavba klenoucí se přes řeku Ibar byla spíše hraničním přechodem. Na jedné straně vlají srbské vlajky a v obchodech se stále platí dináry, na druhé najdete jen nápisy Republika Kosovo a používanou měnou je výlučně euro.
„Není to dobré ani pro Srby ani pro Albánce. Na vině jsou však politici, kteří tu hrají své hry. K nějakým násilným střetům už ale nedochází," dodává Kosovský Albánec a pokračuje v cestě do práce.
Srbové a Albánci už neválčí, nevraživost ale panuje dál
Nad námi poletují krákající vrány a pod námi klidně protéká voda. Přesně před deseti lety však právě tady došlo ke krvavým střetům mezi oběma etniky, kdy se Kosovští Albánci doslova vrhali na vše srbské. Největší škody tehdy utrpěly pravoslavné kostely, které Albánci vypálili. Tehdy je totiž neochránili ani vojáci KFOR včetně těch českých.
„My všichni Srbové v Kosovu se cítíme zrazeni, podvedeni naší vládou, naší zemí. Patnáct let se bráníme a dnes jsme vydáni napospas. Nikde na světě nenajdete zemi, která by se dobrovolně vzdala vlastního území a vykašlala se na své lidi. Srbsko sice oficiálně, tedy de iure nezávislost Kosova vyhlášenou v roce 2008 neuznalo, de facto ale ano," stěžuje si třicetiletý Srb z Kosovské Mitrovice.
Většina Albánců, kteří dnes tvoří 90 procent z celkem jednoho milionu a sedmi set tisíc obyvatel země, však na Srby nahlíží spíše jako na viníky než oběti vzniklé situace.
„Nemám Srby rád. Nemohu se s nimi přátelit. Žít s nimi v jednom státě, pracovat s nimi nebo je obsluhovat, protože jsem číšník, to ano, ale nic víc," přiznává 19tiletý Ari, který pracuje v kavárně na jižní, albánské straně Mitrovice.
Pod mostem přes řeku Ibar tak ještě bude muset protéct hodně vody, než se obě etnika nejen usmíří, ale přestanou se i nenávidět.
Zvětšit mapu
