Aténský bezdomovec žije už 7 let v parku a sbírá plechovky. Prý je ale šťastný
Řeckých 27 procent nezaměstnanosti můžou lidé vidět na vlastní oči. Hlavně v Aténách. Na ulicích sedí mnoho žebráků, v centru a v dopravních prostředcích hrají pouliční muzikanti, kteří tam dříve nebývali. V parku přímo naproti Akropoli žije už sedm let šedesátiletý bezdomovec Dimitris. Sbírá odpadky, které třídí a pak vozí do sběrny, a živí se tím, co mu kdo přinese. I přes svůj pohnutý osud tvrdí, že je šťastný.
Už v metru při cestě z letiště do centra Atén prochází vagonem několik žebráků.
Mnozí jim dávají peníze, aby se chudáků, kteří kolem sebe šíří nevábný odér, co nejrychleji zbavili. V našem vagonu hraje starší zarostlý muž na akordeon. U jeho nohou věrně leží velký černý pes.
I pěší zónu okolo Akropole lemují pouliční muzikanti. V "nejturističtějším" centru řeckého hlavního města se každý snaží vydělat si, jak se dá.
S bezdomovcem Dimitrisem si o jeho životě povídala naše spolupracovnice ČRo v Řecku Pavla Smetanová
Z přilehlého parku je krásný výhled na staré řecké stavby a na druhé straně až do přístavu Pireas.
„Žiju tady, ale nesmím mluvit s novináři, zakazují mi to archeologové,“ říká šedesátiletý bezdomovec Dimitris, kterého zpozoruji v parku mezi haldou odpadků.
Vypadá to, že se mu do řeči moc nechce. Vysvětluji, že mě nezajímají informace o místě, kde žije, ale o něm. „Bydlím tamhle vzadu, pod igelitem, ale v zimě mi tam zatékalo. Tady nemám, kde bych se zahřál, naštěstí jsou zimy v Aténách celkem mírné,“ rozpovídá se přece jen Dimitris a ukazuje mi jakousi boudu o kousek dál. „Jídlo mi nosí tady kamarád a sem tam někdo ze známých,“ vysvětluje, jak se dá v parku přežít.
Přišel o práci, tak sbírá plechovky
Hromada odpadků na první pohled nevypadá zrovna lákavě. Když se na ně ale lépe podívám, vidím, že jsou pečlivě roztříděné. „Sbírám plechovky, a tak si vydělám nějaké drobné. Plechovky jsou všude, hlavně venku, tady jich už tolik není,“ dodává Dimitris.
Když se zajímám, proč si vybral zrovna tohle místo, odpovídá záhadně. „Já jsem si ho nevybral, vybralo si ono mě.“ O svém dřívějším životě ale moc mluvit nechce. „Přišel jsem o práci a ocitl se na ulici, stejně jako jeden a půl milionu lidí v téhle zemi. Důchody se snižují, nikdo vám v dnešní době nedá smlouvu. Takže každý bere kolem 300, pokud vůbec něco,“ popisuje Dimitris.
Daňové přiznání na jídlo v kostele
Poté přechází ke kohoutku s vodou, ve kterém si umývá ruce a dvě malé "štamprlky". Hned ale vysvětluje, že pořádnou očistu vykonává jinde.
„Tady mám některé adresy, kam se dá jít umýt, různé nadace pro bezdomovce. Tam je také napsáno, kde se můžeme najíst, v kostele a na radnici, v ulici Pireos a Sofokleos od tří do půl páté odpoledne,“ poznamenává.
Aby člověk mohl dostávat jídlo v kostele zdarma, potřebuje k tomu své daňové přiznání.
„Chtěl jsem si ho udělat, ale řekl jsem, že žiju v parku, tak ať mi pošlou vyrozumění sem. Jenže to nešlo. Tak prý že mi to pošlou na moji adresu. Tu mám ale od jednoho pána, který podepsal, že bydlím přechodně u něj. Několikrát jsem se byl se zeptat a nic nepřišlo. Tak se tam vydám letos a budu ho znovu obtěžovat,“ konstatuje.
Ještě je tu bůh...
Dalekou budoucnost si Dimitris nijak nepředstavuje. „Brzy se budu muset sbalit a jít o kus dál, protože začíná turistická sezona,“ připomíná. Nad otázkou, zda je šťastný, nepřemýšlí ani minutu a hned odpovídá. „Ano, samozřejmě."
„Člověk si zvykne na všechno. Často sem chodí cizinci a chtějí mi dát peníze, ale já nechci. Když onemocním, je tu bůh. Pokud nevěříme v boha, jsme zatraceni, a proto trpíme. Děti už se ve školách ani nemodlí, aby neurazili Albánce, kteří jsou muslimové,“ uzavírá.
Dimitris domyl štamprlky a nalévá mi ze špinavé lahve jakýsi podivný likér. Odmítnout v této situaci nelze. Ťukám si s ním na zdraví a navzájem si přejeme všechno dobré, i když víme, že to pro každého z nás má úplně jiný význam.
