Není je vidět, ale zato dost slyšet. Trenéři atletické mládeže se musí naučit i šidit

Na plochu hřiště nebo na dráhu nesmějí, jejich vyhrazený prostor bývá na tribuně. Když se jejich svěřencům daří, zůstávají i v pozadí úspěchu, když se nevede, přisuzuje se jim vina. Přesně taková je profese atletického trenéra.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Atletika, ilustrační foto | Foto: David Kubíček

Atmosféra je na krajských atletických závodech juniorů a dorostu rozhodně klidnější než bouřlivá. Za náctiletými sportovci se na lesní stadion v Houšťce rozhodně nepořádaly zájezdy fanoušků, mladí sportovci si tak fandí hlavně mezi sebou.

Poklidné zápolení sleduje zpoza plochy i Vladimír Maška, bývalý reprezentant v hodu kladivem a dnes trenér na sportovním gymnáziu. „Splnil se mi můj životní sen, “ říká.

Přehrát

00:00 / 00:00

S trenéry atletické mládeže natáčel Tomáš Kohout

Stále ještě český rekordman v hodu kladivem trénuje 12 dospívajících atletů. A nejen proto, aby lépe rozuměl i jejich školním starostem a strastem, dodělává si ještě maximální trenérské vzdělání.

„Vstávám třeba v pět hodin ráno a učím se až do půl sedmé, kdy vstane syn. V práci toho moc nestihnu, takže večer v deset hodin, když přijdu z práce, se třeba ještě hodinku učím,“ popisuje nabitý život trenéra vrhačů Vladimír Maška.

O kousek dál stojící Dana Jandová si před léty také doplňovala formální vzdělání za chodu, a to při začátcích kariéry pozdější mistryně světa v běhu na 400 metrů překážek Zuzany Hejnové.

„Na Zuzce jsem se učila být trenérkou, byla to moc krásná spolupráce. Měla jsem talent v ruce, co jsem řekla, to udělala, a ještě něco přidala navíc. V podstatě učila ona mě,“ vzpomíná.

Individuální přístup? V početné skupině jen těžko

Dana Jandová si na závodech mohla hlavu ukroutit. Rozdávala pokyny na všechny strany, navíc atletům ve všech možných disciplínách. Při pouhých pěti stupních si navlékla rukavice a šla tak příkladem dvacítce svěřenců.

„Mám jen tři kluky, jinak samé holky, které si říkají dračice,“ informuje. Skupinu by ale trenérka měla radši méně početnou.

„Skupinu bych potřebovala rozdělit na tři trenéry, šest až osm lidí se dá ukočírovat. Pokud mám vícebojařskou skupinu, kde každý dělá něco jiného, tak je trénování hodně složité,“ vysvětluje Dana Jandová.

Trénink dětí musí být zábava, shodují se olympijské medailistky

Číst článek

„Vždy musím někoho ošidit. Většinou to odnesou sprinteři, protože ti běží jen rovně a dopředu. Technikám se samozřejmě věnuju více,“ dodává žena, která trénuje už patnáctým rokem na sportovní základní škole v Jablonci nad Nisou, další svěřence pak má na starost v oddílu LIAZ.

Právě individuální přístup je podle Vladimíra Mašky na trenéřině nejdůležitější, je totiž potřeba mladým atletům vysvětlit, že vytoužené úspěchy stojí spoustu úsilí. „Nejtěžší je děti přesvědčit, aby se na tu bolavou cestu vydaly a udržely,“ dodává.

Tomáš Kohout, Marek Augustin Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme