Řekové v EU moc nevěří. Na dobré zapomněli, škrty v rozpočtech berou jako evropský diktát

Poslední roky Řekové na Evropskou unii spíše nadávají. Bolavé škrty v rozpočtech nebo masivní propouštění ve státní správě vnímali a pořád vnímají hlavně jako evropský diktát. Nic na tom nemění ani skutečnost, že unie investovala spoustu peněz do modernizace této středomořské země. V Řecku je proto možné sledovat zajímavý psychologický úkaz. Dobré vzpomínky mizí mnohem rychleji než ty špatné.

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Řecko, Atény, parlament (ilustrační foto)

Řecko, Atény, parlament (ilustrační foto) | Zdroj: Reuters

Přejít v Aténách ulici není vůbec snadné. Tamilis si ale vzpomíná, že před deseti lety to tady bylo mnohem horší. Pohybovat se po městě autem bylo nesnesitelné. „Ještě, že je v Aténách metro a dopravní chaos se zmenšil,“ říká.

„Přestože pracuji v metru jako ochranka, kdo to postavil, nevím,“ povídá na peróně mladý muž. Myslí si, že to financoval stát za peníze daňových poplatníků. Kdo metro zaplatil, neví ani žena ve středních letech, která také čeká na další spoj.

Přehrát

00:00 / 00:00

V Řecku natáčel zvláštní zpravodaj ČRo Pavel Polák

„Polovinu dal stát a tu druhou soukromé firmy,“ domnívá se. Na jednou postavené a zkolaudované projekty z evropských peněz se patrně zapomíná velmi rychle. A to i přesto, že všude v aténském metru jsou cedule, které to připomínají.

Je sedm hodin ráno a já jsem ve velké loděnici v Peramě. Malém městečku na okraji Atén. Je tady nezvyklé ticho. Před pár lety tady bylo touhle dobou slyšet rachtání, bouchání a přes lodě v přístavu nebylo vůbec vidět na obzor.

Teď tu jsou tak tři čtyři lodě, které se opravují. „Pracuji s plechem a trubkami. Místo starých dáváme nové. Není to žádné velká práce, na kterou jsme byli dřív zvyklí,“ podotýká muž, který má na sobě modré zašpiněné montérky.

„Poslední práci v loděnici jsem měl před sedmi měsíci. Mimo přístav jsem dělal spíše drobnosti, opravy, instalatérství, malování pokojů, prostě cokoli,“ doplňuje.

Leonidas je asi šedesátník. Řídí ještěrku a chlapům na loď vozí železné pláty. „Pracuji v loděnici po dvou a půl letech, předtím jsem žádnou práci neměl. Před pár lety tady pracovalo až šest tisíc lidí,“ svěřuje se. Dnes jich prý pracuje tak dvě stě, možná ještě méně.

Leonidas nasedá na svou mašinu, se kterou bude jezdit ještě deset dní a potom si bude zase hledat novou práci. „Nemyslíme si, že by nám Evropská unie pomohla,“ uzavírá.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme