Chtěli jsme nezávislost. Ale ne se oddělit, říkají horníci v ukrajinském Donbasu
Desítky dolů a hodně zchátralá, čistě hornická města. Tak vypadá ukrajinský Donbas. Ten je dějištěm nebezpečných nepokojů a místy i bojů. Je to oblast, kterou proruští ozbrojenci prohlásili za nezávislý stát - Doněckou lidovou republiku. V celém Donbasu žije asi 140 tisíc horníků, kteří s velkou nervozitou sledují, co se kolem nich děje a bojí se, aby neskončili podobně jako nepotřebná důlní hlušina.
„Prakticky jediným zaměstnavatelem tady v Mospinu jsou zdejší šachty,“ říká pan Oleg, který už na šachtě fárá více než dvacet let. Zatím ještě z Kyjeva docházejí dotace, ale po volbách zřejmě tyto zdroje vyschnou. A jejich doly se budou muset o sebe, jako akciové společnosti, postarat samy.
To pravděpodobně bude znamenat snížení platů, propouštění, možná i sociální nepokoje. „Stát nás nepotřebuje, proto se každý snaží přežít, jak se dá. Zatím nám platí celou výplatu a v termínu. Zaměstnanci si podle zařazení vydělají od pěti do dvanácti tisíc hřiven. Máme to těžké, ale musíme nějak vyžít,“ podotýká Oleg.
Zvláštní zpravodaj ČRo na Ukrajině Martin Dorazín natáčel v hornickém regionu Donbas
Dvanáct tisíc hřiven, to je asi 20 tisíc korun. Dcera Olega Vorobkala Margarita jako vysokoškolská učitelka jazyků vydělává desetkrát méně, dodělává si doktorát, za který se tady taky platí, a to hodně, a ve volném čase doučuje děti angličtinu nebo španělštinu.
„Problémem je nejistota, nevíme, co bude dál. V nedávném referendu se Doněcká a Luhanská oblast rozhodly oddělit se od Ukrajiny a připojit se k Rusku. Doktorát mám obhajovat v Charkově nebo v Kyjevě, takže nevím, co bude dál se studiem,“ líčí Margarita.
'Chtěli bychom mír'
A vyslovuje větu, která by za jiných okolností zněla jako plakátové heslo. Tady ale vyvolává mrazení v zádech.
„Přáli bychom si mír a modré nebe, jako dřív, když jsme nevěděli, co je to válka, střílení, umírající děti i dospělí. Určitě jsme k nám projeli přes dva blokposty. Lidé v kuklách a se samopaly prohlížejí auta a kontrolují doklady. Není to jen nepříjemné, je to hrozivé. Lidi se tady bojí pouštět děti do školy,“ svěřuje se Margarita.
„Dochází k napadením a loupežím. Když jedu školy, do Luhanska stává se, že cestou nějaká skupina se zbraněmi zastaví autobus, oloupí lidi nebo je i unesou. Situace je složitá a strašná,“ dodává. Margarita chce proto hned po aspirantuře odjet se svým manželem do ciziny.
'Nevíme, co bude zítra'
Většina obyvatel hornického Mospina ale nikam odjet nemůže a ani nechce. Jako paní Larisa a její muž Alexandr.
Oba tady žijí celý život. Pan Saša dnes slaví narozeniny. „Sami vidíte, jak tady žijeme, nevíme, co bude zítra. Celý život se něčeho bojíme, ale teď je to ještě horší. Jdeš spát a nevíš, do čeho se probudíš,“ poznamenává.
NATO i po stažení Rusů od ukrajinských hranic neodvolá mimořádná opatření
Číst článek
Larisa a Alexandr hlasovali v referendu, jako drtivá většina obyvatel Mospina, pro samostatnou Doněckou lidovou republiku. Ale zase tak úplně nezávislou by ji mít nechtěli.
„Nikdy jsme se nechtěli oddělit, to vůbec ne. Představovali jsme si, že východ Ukrajiny bude jako Krym - republika jako součást Ukrajiny. Ale ti v Kyjevě nám to nikdy nepovolí. Nejsem žádný hrdina, ale když k nám přijdou, vezmu do ruky vidle nebo něco jiného,“ uzavírá Alexandr.
