Den D zažil i Čechoameričan Leonard Jindra. Vzpomínky by raději vymazal
Desetitisíce spojeneckých vojáků se přesně před 70 lety vylodily na plážích Normandie. Mezi nimi nasazoval život také dnes 93letý Čechoameričan Leonard Jindra. Třikrát zraněný veterán za své výkony v boji dostal francouzský Řád čestné legie. Před měsícem převzal i Záslužný kříž českého ministra obrany.
„Já na to radši nemyslím a nechci o tom hovořit. Bylo to hodně nepříjemné.“ Leonard - původním jménem Ladislav – Jindra vzpomíná na 6. červen roku 1944 jen velmi nerad.
Do americké armády se mladý emigrant přihlásil jako dobrovolník, s myšlenkou na maminku a dva bratry žijící v okupovaném Československu. Rodné Koňkovice na Sázavsku opustil Ladislav jako 16letý, ani ne po deseti letech se zpoza oceánu vracel do Evropy za úplně jiných podmínek.
S pamětníkem spojenecké invaze v Normandii Leonardem Jindrou mluvila zahraniční zpravodajka ČRo Lenka Kabrhelová
„Byl jsem poslán do Anglie, kde jsme se cvičili na ten D-day. Byl jsem tam skoro 10 měsíců a potom jsem s divizí přijel do Normandie na Omaha Beach,“ popisuje.
Pláž Omaha, jeden ze dvou sektorů, které měly na starosti Spojené státy, je dodnes synonymem pro krvavý válečný masakr. Americká pěchota se ocitla bez podpory těžké techniky, většina tanků šla ve velkých vlnách ke dnu.
29. divize, se kterou se vylodil Ladislav Jindra, i 1. divize narazily na tvrdou německou obranu, která kosila jednoho vojáka za druhým. Pár hodin po vylodění byla pláž plná tisíců mrtvých i zraněných.
S pomocí námořní palby, ale hlavně díky extrémní kuráži nakonec americké jednotky německé vojáky vytlačily ze strategických pozic na útesech a začaly se probíjet dál.
Ladislav Jindra strávil v první frontové linii dva měsíce bez přestávky. Traumatické zážitky popisovat nechce. Ti, kdo podobnou zkušeností prošli, podle něj mají jasno - válku už nikdy nechtějí zažít.
„Byl jsem těžce zraněný. Tady jsem měl šrapnel, tady druhý. Operovali mě a poslali zpátky do Anglie, kde jsem se léčil. Za dva měsíce mě poslali zpátky do Francie,“ doplňuje.
V nejtěžších chvílích myslel na rodný kraj
V týlu ve Francii pak strávil zbytek více než dvouletého nasazení v Evropě. Kvůli zranění se za rodinou do Československa nedostal. Myšlenka na rodný kraj ho ale prý neopouštěla ani v nejtěžších chvílích.
„Samozřejmě když vás bombardují, tak si myslíte – to se stane jinému, mně ne, mě nezabijí. Já jsem si vždycky myslel, že až bude po všem, navštívím Čechy, uvidím maminku a českomoravskou krajinu, kde jsem se narodil,“ vypráví.
S maminkou a bratry se setkal až po válce, v době, kdy Československo bylo už znovu nesvobodné. Několikrát se vrátil i do Normandie, tamní události by ale na rozdíl od rodného Posázaví raději z paměti vymazal.
