Na pláž Gold jsem pak už nikdy nevstoupil, vzpomíná veterán spojenecké invaze
Asi největšími lákadly Muzea Dne D v anglickém Portsmouthu jsou 83 metrů dlouhá tapisérie s výjevy z vylodění v Normandii a také spousta vojenské techniky. Na kus řeči se v muzeu zastavil i přívětivý veterán, který tuto historickou událost zažil a přistál na pláži Gold.
„Když jsem se v druhé vlně vylodil, bylo mi 18 let, byl jsem kluk z Chelsea, co zažil německé bombardování Londýna, tzv. Blitz. Ještě nikdy jsem ale neviděl mrtvého člověka,“ říká Frank Rosier.
„Dovedete si představit, jak to na pláži po výsadku první vlny asi vypadalo. To byla prostě jatka. Pamatuju si doteď, jak tam stojím, svírám pušku a nemůžu se pohnout. Zažil jsem potom ještě mnohem horší věci, ale na tuhle pláž jsem od té doby už nevstoupil."
Franka Rosiera připravila druhá světová válka o 2 bratry. Jeden zemřel coby bombardovací letec nešťastnou náhodou, když na jeho Lancaster spadla puma svržená jiným britským letounem. Druhý bratr zůstal nezvěstný v bojích s Japonci v barmské džungli. Frank sám přežil jen s notnou dávkou štěstí.
„Měl jsem vojenskou blůzu plnou vajec a v rukou pár kuřat, když nedaleko dopadl minometný granát. Kamaráda, co šel na farmu pro jídlo se mnou, střepina jen omráčila a za dva dny byl zpátky v boji. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem sám zraněný.“
„Měl jsem vztek, že jsem rozmačkal všechna vejce a že budu hrozně smrdět. Až když se mi rozběhli naproti kamarádi z jednotky, pochopil jsem, že mi něco je," vzpomíná pěšák Frank Rosier na okamžik, kdy pro něj na březích Seiny skončilo francouzské tažení.
Pamětník provází muzeem
Německá střepina mu vyrazila oko a utrhla čtvrtinu obličeje. 4 roky prožil v nemocnici. Nejenže dokázal prožít plnohodnotný život, ale teď ještě coby dobrovolník provádí návštěvníky po Muzeu Dne D.
Napřed směruje k hlavnímu taháku muzea, 83 metrů dlouhá mistrovská výšivka rozdělená do 34 panelů s výjevy z operace Overlord.
„Exponát, který mám osobně nejraději, je kabát, který patřil mladé dívce v nedalekém Gosportu. Žila nedaleko místa, kde se naloďovaly invazní jednotky,“ vypráví kurátor expozice Andrew Whitmarsh.
„Prosila vojáky o nášivky z uniforem a maminka jí pak znaky jednotek přišívala na kabát. Nezbylo na něm snad jediné volné místo. Jednak to vypadá skvěle a taky je to úžasné svědectví o jednotkách, které tudy prošly."
Zvětšit mapu
„Na co jsem pyšný posledních 10, možná více let, že za námi chodí lidé z Litvy, považte z Německa, ze Španělska nebo z Itálie, a všichni říkají: „Děkujeme Vám za naši svobodu," zdůraznil Andrew Whitmarsh.
